Marodila, závodila a pak zase marodila. Teď se do velké atletiky vrací znovu. Ale už jako maminka syna Petra.
Odpoledne ho nechá na starosti partnerovi a vyrazí na trénink. Na stadionu v Čáslavi se třeba postaví do cíle, mávne na trenérku Jarmilu Kratochvílovou a běží další kilometr.
Blonďatý synek ji čeká doma spící v kočárku. Když se probere, je znát, že je to živel. Tátovi se v náručí neustále mele.
"Nechce se mi od něj. Když jsem jela na tři dny pryč, protrpěla jsem je," říká dvaatřicetiletá atletka s úsměvem. "Ale na závodění se zase těším. Předzávodní adrenalin mi trochu chyběl."
Nepřipadáte si znovu jako na začátku?
Když jsem začínala po porodu trénovat, tak jsem si připadala, jako bych nikdy neběhala. Výpadek byl hodně dlouhý, závodím vlastně po třech letech.
Takže se vám při běhu třeba pletly nohy?
Úplně poprvé jsem byla běhat pět týdnů po porodu. V lese jsem běžela tři kilometry. Nohy mi klinkaly, svaly byly úplně ochablé, zadýchávala jsem se. Připadala jsem si jako běžný člověk, který nemá zrovna dobrou kondici.
Chtělo se vám po takové pauze pustit znovu do běhání?
Zpočátku jsem se chtěla dostat zpátky do kondice, na niž jsem byla zvyklá, chtěla jsem zhubnout po porodu. Nemyslela jsem na to, že se chci hned dostat na závodní úroveň.
Co vás tedy přesvědčilo, abyste se znovu pustila do té tréninkové dřiny pro závody?
Bylo to postupné. Celkem rychle jsem se dostávala do pohody, kondice. I Jarmila (trenérka Kratochvílová - pozn. red.) říkala, že nevypadám tak špatně. Začala jsem se cítit dobře a měla docela čas, protože přítel měl takovou práci, že mohl hlídat malého. Mohla jsem si jet v klidu na dvě hodiny zatrénovat. Tak jsem začala chodit pravidelně a od prosince jsme se s Jarmilou domluvily, že začneme systematicky trénovat.
Prý vám s návratem radila i lyžařka a olympijská vítězka Kateřina Neumannová?
Ne, nemluvila jsem s ní. Měla jsem na ni telefonní číslo, ale zatím jsem ji nekontaktovala. Každá máme zažitý svůj model přípravy. Já jsem měla informace od atletek, takže jsem ji po olympiádě ani nechtěla obtěžovat.
Ale její příběh pro vás jistě může být inspirací.
Určitě. Je to motivace, že to po porodu jde. I když se na to musím dívat tak, že každý sport je jiný a nedá se to srovnávat.
PĚT OTÁZEK PRO...
|
Když trénujete, pomáhá vám přítel Petr. To musí být příjemné mít takového partnera.
Jo, on se taky na malého dlouho těšil. Má hodně volného času, zvládáme to.
Váš partner Petr byl vojenský pilot. Letěla jste někdy stíhačkou?
Ne, to nešlo. Ale na leteckém dnu jsem se svezla v motorovém letadle.
Líbilo se vám to?
Moc ne. Mám z létání dost strach. A teď je to ještě horší. Mám zodpovědnost. Když jsem byla sama, tak bych spadla já. Ale když má člověk dítě, vnímá to jinak.
Vrcholový sport je dřina, věčný koloběh. Co vám těhotenství umožnilo si po těch letech dopřát?
Hlavně necestovat a být doma. Nikam jsem nechtěla jezdit, ani na výlety. Vážně jsem byla ráda, že nikam nemusím. Užívala jsem si, že nemusím nikam spěchat a můžu dělat obyčejné věci. Být doma, číst knížky, odpočívat. Měla jsem spoustu volného času, ani jsem někdy nevěděla, co s ním mám dělat. Tak jsem dokončila vysokou školu.
Přitom kdekdo možná sportovcům cestování závidí. Je vlastně co závidět?
Já jsem nenáviděla balení. Nebo jsem měla období, kdy jsem cestovala z mítinku na mítink nebo na soustředění. Když jsem pak jela do Prahy a viděla cestu na letiště, měla jsem husí kůži.
Proč?
Česko je malá země a já často jezdila na závody sama. Stýskalo se mi. Cestovala jsem na letiště a na hotel, nikoho jsem moc neznala, zpočátku jsem se anglicky příliš nedomluvila a nemohla si s nikým popovídat. Začátky byly těžké a pořád nerada cestuju. Maximálně se těším na dovolenou.
Jak dlouho vydržíte na dovolené nesportovat?
Bylo období, kdy jsem třeba i čtrnáct dní dokázala ležet u moře. Kamarádka se divila. Tak jsem jí říkala: celý rok jsem denně na nohou, možná kromě nedělí, svátky neznám, Vánoce neznám, celé léto závodím. Mám jen těch čtrnáct dní v říjnu, kdy si můžu ráno lehnout a večer vstát. Ale ne že bych jen ležela. Šli jsme třeba na procházku nebo si zahráli tenis, hodně jsem plavala. Ale neběhala.
Jak jste sportovala v těhotenství?
Docela dlouho. Ještě ve třetím měsíci jsem byla na soustředění na lyžích, to jsem jezdila tak dvacet kilometrů denně. Běhala jsem do začátku šestého měsíce. Denně šest osm kilometrů. Ale ne vrcholově. Pak už jsem měla bříško, nebylo to ono. Chodila jsem si zacvičit do fitka, na lehké cvičení, kalanetiku, plavala jsem. To jsem dělala skoro do porodu.
V tom jste si možná dost podobné s vaší trenérkou Jarmilou Kratochvílovou, světovou rekordmankou na osmistovce. Ta mi taky říkala, že si nedovede představit, že by nemohla běhat.
Ono se těžko končí, tělo je zvyklé. Kdybych si nešla dlouho zaběhat, cítila bych se pak unavená. Potřebuju se zapotit, vybít se. Když jsem byla běhat poprvé po porodu, bylo to těžké. Ale když jsem doběhla a dala si sprchu, cítila jsem se skvěle. Běhání je opravdu jako droga.
Droga?
Kdo neběhá nebo nedělá sport, nepochopí to. Když mám třeba psychicky těžké období, dělá mi dobře jít do lesa, proběhnout se a na nic nemyslet. Až skončím, nebude mi chybět vrcholový trénink. Ale jít se proběhnout nebo třeba na tenis, to budu muset asi celý život.
Váš finiš na mistrovství světa v Seville si pamatuje asi spousta lidí. Už se vám vybavují ty poslední metry?
Přiznám se, že ne. Pamatuju si, že jsem tam byla blbě zavřená. Cítila jsem, že mám sílu, ale nemohla jsem se v té zatáčce dostat tak, abych mohla předbíhat. Musela jsem vyběhnout až tu poslední stovku. Přede mnou byly tři největší soupeřky. Měla jsem pocit, že jsou tak dobré, že už to nestihnu, že jsem si pokazila medaili. Vydala jsem ze sebe maximum, člověk běží v takové euforii. Ale cíl byl za chvilku, nebyla jsem si jistá, jestli jsem první, nebo druhá.
Dá se tahle euforie vůbec srovnat s narozením dítěte?
Ne. S malým jsem si prožila tak krásný období. Vždycky jsem měla ráda děti, chovala jsem si sestřiny i cizí, nahlížela do kočárků. Ale když člověk nemá vlastní dítě, nepozná ten pocit. Radikálně se mi změnil život. Teď k atletice přistupuju úplně jinak.
Jak?
Jestli se mi povede závod, nebo ne, jestli se mi poběží špatně, to mě tak netrápí, protože mám doma malýho a to je pro mě nejdůležitější. Sportuju proto, že mě to baví.
Ale přeci jen, lidé na vás pořád pohlížejí jako na Ludmilu Formanovou - atletickou mistryni světa.
To je pravda. Kdybych se na to dívala takhle, tak bych se asi nevracela. Dostat se zpátky na tu úroveň je hrozně těžké. Nemám za sebou jen porod, ale spoustu problémů předtím. Letošní sezonu bych se chtěla rozzávodit, usadit se zase v tom kolotoči, zůstat zdravá. Pak bych se chtěla připravovat na mistrovství Evropy v hale. Budu mít víc času na trénink a malého už budu moct také vzít na soustředění.
Po nedávném závodě v řeckém Patrasu, vaší první osmistovce od roku 2004, jste říkala, že jste byla ohromně nervózní. To ani po letech vás nervozita neopustila?
Teď jsem byla opravdu hodně nervózní. Myslím, že teď už to bude lepší. Ale člověk je nervózní vždycky. Herci, když jdou na jeviště, zpěváci. Když chce člověk něco předvést před někým, nemůže k tomu přistupovat s klidem.
Pořád si s sebou na závody vozíte spoustu talismanů?
Letos už ne. Vzala jsem si jednu hračku od malého, chrastítko. Aby mi ho připomínalo, pro štěstí.
Taky jste před závody chodila do kostela, že?
Na velkých závodech vždycky. Nemůžu říct, že jsem úplně věřící. Věřím, že člověku se vrací to, co dává. Vždycky jsem si tam zašla spíš popřemýšlet. Je tam takový zvláštní klid. Poseděla jsem, odpočinula si. Až zase bude velký závod, půjdu.
Kdysi jste si na mítincích chodila pro podpisy slavných hvězd. Máte je schované?
Dodnes mám tričko z mistrovství světa ve Stuttgartu v roce 1993. Byla jsem ještě juniorka a tohle bylo moje první mistrovství světa dospělých. Běžela jsem jen štafetu a měla deset dní čas. Odtamtud mám asi nejvíc podpisů. Nikdy jsem ty velké hvězdy neviděla, takže jsem se chodila dívat, jak trénují, závodí. A když jsem měla možnost, tak se mi podepsaly.
Máte i autogram od vaší trenérky Jarmily Kratochvílové?
Určitě mi podepisovala fotku z mistrovství světa v Helsinkách, tu jsem měla pověšenou v pokoji. Přišla jsem, když ona končila. Byla fajn. Hned mi říkala, ať jí tykám a že spolu budeme trénovat. Byla kamarádská, tak jsem si najednou připadala, že ji znám.
Kratochvílové bezmezně věřím
Spolupracovat s ní, to pro vás musela být výzva.
Bylo mi dvanáct a byla to ohromná motivace. Dívala jsem se na ni v televizi, ona byla světová běžkyně a najednou jsem pod ní mohla trénovat. Bezmezně jsem jí v tréninku věřila, což platí dodnes. Byla to pro mě ohromná osobnost. To hrálo velkou roli třeba v období puberty. Taky mě to táhlo jít si po škole sednout někam se spolužáky, ale ona byla taková osobnost, že mě u toho dokázala udržet.
Musela na vás tehdy Jarmila Kratochvílová křičet?
Ona nikdy nekřičí, je klidná povaha. Sama měla přísný dohled u trenéra Kváče. Byl to voják, měla vojenský dril, musela hodně poslouchat. Říkala, že chce dokázat, že to jde i jinak. Ale někdy si myslím, že na dnešní mládež by měla být přísnější. Že se na současnou dobu tahle povaha nehodí.
Takže ji trochu korigujete a radíte?
Když sem ti mladí jednou přijdou a jednou ne, ona se jim přesto pořád věnuje. Přitom spousta trenérů už by je vyhodila. V tom se jí snažím trochu pomáhat, aby ji lidé nevyužívali. Aby taky někdy dokázala říct ne.
Po vás obou jsou v Čáslavi pojmenované ulice. Jaké je procházet se ulicí Ludmily Formanové?
Ještě jsem v ní nebyla, jen na okraji. Ani tu ceduli jsem neviděla. Je to v klidnější čtvrti, zatím se tam staví. Na městě ty ulice chtěli udělat, pak zjistili, že zákon to neumožňuje, ale nějak to prosadili. Tak si říkám: „Snad neudělám za života nějaký průšvih, aby ji nemuseli přejmenovat.“
