Už ve devatenácti bojoval o medaili na olympijských hrách v Barceloně v roce 1992, tehdy však skončil čtvrtý. O čtyři roky později mu zase ve startu v Atlantě zabránilo zranění, neúčasti favorita využila loučící se legenda Carl Lewis. Vítězství se dočkal až v Sydney a doplnil tak jediný úspěch, který mu v jeho blyštivé sbírce scházel.
Ještě o jeden zářivý sportovní démant byl rodák z Havany ochuzen. O světové maximum. Veleskok Mikea Powella ze světového šampionátu v Tokiu v roce 1991 (895 cm) stále figuruje v rekordních listinách, přestože Pedroso dolétl o jeden centimetr dál. V roce 1995 ve vysokohorském prostředí italského Sestriere přistál na metě 896 centimetrů a když se dozvěděl hodnotu větru v zádech (+1,2 m/s), která měla povolenou hodnotu, začal jásat.
Předčasně, protože Mezinárodní atletická federace posléze jeho počin odmítla uznat. Videozáznam totiž prokázal, že při nesmírně dlouhém skoku přešel před větroměrem jeden z pořadatelů. Kubánec se cítil podveden a říkal: "Stejně si připadám jako světový rekordman." Alespoň nepřišel o slíbenou odměnu 120 tisíc dolarů a luxusní Ferrari Testarossa, jeho jméno však tabulkách historicky nejlepších atletických schází.
Letos se trápil, v letní sezoně se nedokázal trefit do odrazu, život mu komplikovala zranění a sotva se přeploužil přes osmimetrovou hranici. Jenomže na mistrovství světa už se zase představil neporazitelý Pedroso, opět se dokázal skvěle připravit na vrchol roku.
Zaplněný stadion Commonwelthu bouřil, když se chystal ke třetí sérii, v kapse už měl vedení (823) a pak výkonem 835 centimetrů soupeřům definitivně "vypustil šťávu". V pátém pokusu se ještě zlepšil na 840 cm, ale to už se Američan Stringfellow s Portugalcem Caladem těšili na stříbro a bronz. Na zvrat jednoduše neměli.
"Jsem strašně šťastný," vydechl Iván Pedroso. "Tohle je můj první dobrý výsledek v sezoně, přišel v pravý čas," pochvaloval si. Přestože soutěž se pro něj z cizího pohledu vyvíjela kouzelně hladce, osmadvacetiletý dálkař tvrdil opak.
"Závod byl pro mě hodně složitý, protože mě soužily zdravotní problémy s pravou nohou," přiznal zranění. Výtečnou náladu Pedroso neskrýval, ale po dlouhých dnech v Kanadě už se mu zastesklo po svých blízkých i rodné hroudě. "Medaili bych chtěl věnovat svojí matce a svým dětem, už se moc těším, až je zase spatřím," vyznal se mistr světa z Göteborgu, Atén, Sevilly a Edmontonu.
