Nervy za volantem, kamion na boku - co vám zůstalo v paměti víc?
Bylo toho hodně. Třeba ten prokouslý ret jsem vůbec nečekal - dunovým polem jsme vypálili nahoru, čekal jsem, že překonám i horní hranu duny, ale za ní koukala z písku pětimetrová skála, to byl náraz. Museli jsme se s tím poprat, ale zvládli jsme to.
Byl letošní Dakar těžší než ty předcházející?
Vždycky je to o sčítání času. Když nás potkávaly technické problémy, tak vždycky musíte vystoupit z vozu a řešit je, to nás stálo drahocenné minuty. Pak je výsledek takový, jaký je. Ale jsem spokojený, protože letošní Dakar byl hodně těžký. Byly tam i pořadatelské špeky, že určité body na trati se nedaly najít, ale každý den jsme spatřili cíl.
Dá se tedy říct, že letošní trať byla nejtěžší?
Nemyslím. Byla jiná, pořadatelé se ji snaží ztížit. Byla tam etapa, kterou jsem už nenáviděl - v horách, v rozbitém kamení, takže jsem si říkal, že tam můžeme skončit. Někdy jsme se museli otočit a jet zpátky, ale nevíte, kdo za vámi povalí, a kamion má deset tun. Pak musíte jet přesně na souřadnice, které vám dá navigátor, a René Kilián se svojí práce zhostil na jedničku.
Je pro vás rallye Dakar dobrodružství, adrenalin nebo snaha o co nejlepší výsledek?
Mám to jako koníčka, jezdím se bavit, ale určitě šlo celému týmu o co nejlepší výsledek.
Myslíte, že se to podařilo?
Když se podívám na konkurenci, tak se to povedlo.
Po loňském Dakaru jste říkal, že letos spojíte síly s Alešem Lopraisem, abyste mohli co nejlépe konkurovat ruským Kamazům, Loprais ale tentokrát jel s kamionem Man...
To jsem mohl těžko ovlivnit, i když jsme síly spojit chtěli. Když jede víc kamionů, mohou spolupracovat - nemusíte s sebou vozit tolik dílů, každý vezme něco. Dunová pole pak můžete jet víc na hraně, protože víte, že pár minut za vámi jede druhý kamion vašeho týmu a postaví vás na kola. Ale když jedete sám, tak víte, že to v duně můžete vyválet, tam je to hned, a ztratíte třeba třicet minut. Pak musíte zvažovat situace, do kterých kamion pustíte, a to byl náš případ. Ale jsem spokojený, jsme ryze česká posádka na ryze českém voze a konkurovali jsme továrním autům. Kamaz je hodně silný tým, měli tam tři auta. A Alešovi jsem ke čtvrtému místu blahopřál.
Jak se vám zamlouvala tak zvaná maratonská etapa? Přespávali jste v poušti, nikde nikdo...
Mně se maratonské etapy líbí, dřív jsem jezdil expedice po Africe. Když technika drží, přijedete, utáhnete jen pár šroubů a jdete si lehnout, tak je to v pohodě. A tím, jak všichni rychle udělají údržbu, protože sebou nemají žádný materiál, tak to neřeší a všichni jsme si prima povykládali. Chodili i kamazáci, povídali jsme si.
A rivalita?
Rivalita je, ale zase není taková, abychom se navzájem škubali.
Co bylo na Dakaru nejtěžší - spánkový deficit?
Ten je na každém Dakaru, pokaždé vám chybí spánek. Přijedete v jedenáct večer, musíte připravit auto, takže jdete spát ve dvě nebo ve tři, a vstáváte v pět, tak vám spánek musí zákonitě chybět.
Máte sebou talisman, plyšovou žábu. Takže vám přinesla štěstí?
Jo, ale dorazila za námi až později. Při balení byl trochu chaos, žába šla kamsi na Silvestra a zapomněla se tam, takže za námi přijela až na druhou půlku závodu.
Věříte na ni?
Docela ano. Vozím ji s sebou od té nehody při Dakaru v roce 2011. Od té doby se mnou jezdí pokaždé a větší havárky se mi vyhýbají.
A letošní nehoda, kdy váš vůz skončil na boku?
Nafackovat můžu maximálně sám sobě, byla to moje jezdecká chyba. Pustil jsme se do prachu, do kterého jsem neviděl, a stalo se, byl jsem příliš rychlý. Cesta najednou uhnula, já napálil do břehu a vyletěl jsem do vzduchu. Jediné štěstí bylo, že Tatra spadla bokem do úvozu.
Štěstí jste měli i v tom, že za vámi jel Tomáš Vrátný se svým kamionem...
Na Dakaru je dobré, že když je nehoda, tak kdokoli vás staví zpátky na kola, tomu se čas odečte. S Tomášem si pomáháme navzájem, rivalita mezi týmy je, ale každý zastaví a ptá se. Za pět minut jsme stáli na kolech, jen jsme museli auto zprovoznit, protože nám vytekly oleje.
