Tři velké šestikolové vozy MAN stěhují pro Volkswagen mezi bivaky 50 tun materiálu, další dva čtyřkolové jedou v závodním poli a mohou opravit na trati snad cokoli. Zbytek tvoří malý kamion coby komunikačně novinářské centrum a plejáda upravených VW Tuaregu a Transporterů pro převoz personálu. Tyto auta vždy utvoří vozovou hradbu kolem obřích stanů, z nichž ten jídelní má tým samozřejmě klimatizovaný. Mimochodem, parkují seřazeny dle startovních čísel... Hned vedle nich se krčí pick-up naložený plechovými bednami a na nich ještě stoh pneumatik.
Ale i jednotliví motorkáři mají dva, tři lidi, kteří se o ně starají. S nevelkou dodávkou, samozřejmě s pohonem 4x4, protože ne všechny doprovodné trasy jsou po asfaltu a v bivaku se dá lehce zapadnout do písku, si kromě spousty motocyklistů vystačí i pár závodních aut.
Mechanici Volkswagenu rozebírají auta v bivaku Dakaru jako při generálce v servisu.
Bez technického zázemí se na Dakaru neobejdou ani nizozemské těžké vozby.
Symbolem karavany dakaru jsou ale kamiony. Obrovské, čtyř, šesti i osmikolové mastodonty, z nichž mnoho pamatuje klidně 10 ročníku rallye. Jejich posádky si během těch dvou týdnů mají šanci zdřímnout jen za jízdy nebo chvíli na sklopené bočnici při čekání na své jezdce. Mechanici pracují hluboko do noci, vždyť jen vyfoukat závodní auto od prachu zabere klidně dvě hodiny.
Pod ostrým světlem lamp, s čelovkou na hlavě se válí v prachu pod autem a mění tlumiče, převodovky, kola. Kromě motorů (ty mohou měnit jen motocykly) vyměňují, opravují a kontrolují každičkou součástku. Nad ránem rychle sbalit a pokud má tým víc doprovodných vozidel, první z nich ještě za tmy vyráží do dalšího bivaku, aby tam zabrali dobré místo, třeba blízko cateringu nebo na kousku zpevněné plochy. Ti ostatní odjíždějí až za závodním polem, jinak by u brány bivaku vznikl nesmírný chaos. Před sebou většinou stejnou či větší porci kilometrů než závodníci.
Už ne jak při afrických ročnících, kde se zdolávaly i duny a prašné pisty byly lepší variantou než rozbité asfaltky. V Jižní Americe se přesouvají po krásných silnicích a dálnicích, náročným zpestřením je přejezd And ve výšce 5000 metrů, tam po silnici a o pár dní zpět po prašné klikaté cestě. Spěchají pomalu, kamiony mohou jet devadesátkou, auta 110. Na vše dohlíží přístroj zvaný Tripy, ten je zároveň i elektronickým itinerářem.
Bez technického zázemí se na Dakaru neobejdou ani české týmy. Zde Toyota týmu Offroadsport a jeho asistenční kamion.
Mimochodem, nevím, jak to dělá, ale vždy mezi prvními je v následujícím bivaku kromě osobních aut velkých týmů tatrovka Petra Vodáka, který dělá asistenci pro de Azeveda a dříve i pro Tomáše Tomečka.
Už jsem se zmiňoval, že v závodním poli je množství kamionů ale i aut, kterým se říká rychlá asistence. Závodí, ale jejich posláním je pomáhat svým tzv. ostrým posádkám včetně motorkářů. Dojíždí pozdě večer, většinou se sami postarají o svůj vůz a znovu vyráží, ti snad nespí vůbec.
Zmínit musím i "nosiče vody". Tak se říká týmovým dvojkám (trojkám, čtyřkám). Například kolega Cyrila Desprese, Ruben Faria, musí obětovat svůj výsledek nebo kus motorky v případě Despresových potíží.
Asistence na Dakaru je neskutečná dřina, zodpovědnost ale i fantastický zážitek.
Ivo Kaštan
|
Kouzlo dálkových rallye objevil po 15 letech závodění v motokrosu, enduru, kartingu a formuli 1600 při Master rallye Paříž - Peking 95.
