A přestože se právě to poslední lídrovi českého družstva nepodařilo, není dojem Jiřího Polnického z premiérového startu v silničním závodě jednotlivců s hromadným startem na mistrovství světa vůbec špatný. „Když budeme takhle jezdit dál, během pár let úspěch přijde a vyjde to,“ je přesvědčen Jiří Polnický, pětadvacetiletý cyklista hradecké stáje Whirlpool Author, po návratu z amerického Richmondu.
Jen pro připomenutí: Na start závodu se postavily dvě stovky elitních cyklistů, do cíle jich dorazilo 110, Polnický se ztrátou 6 minut a 43 vteřin jako 98. z nich. Z titulu se radoval Slovák Peter Sagan, český lídr Zdeněk Štybar v závěru útočil na medaili, ale nakonec to nevyšlo. Spolu s dalším Čechem Karlem Hníkem se se ztrátou 40 vteřin umístili na začátku páté desítky. V průběhu závodu však byli čeští cyklisté velmi aktivní a často vpředu.
Nejdřív výsledek, ten je vidět nyní už nejvíc. Zklamání?
Zdeněk Štybar asi zklamaný byl, měl to dobře rozjeté, vsadil na první kopec ze tří v posledním okruhu, ale nevyšlo to. Přitom moc nechybělo, kdyby měl nahoře trochu větší náskok, třeba by přijel první do cíle on, ale taková je cyklistika.
Jak jste byl spokojený s výkonem vy sám?
To by měli hodnotit jiní, ale snad to tak špatné nebylo. Snažil jsem se pomáhat ostatním, jak to šlo, a nakonec jsem jel asi možná i déle, než se čekalo.
Z čelní skupiny jste odpadl při nájezdu do posledního okruhu, dál už to nešlo?
Už bohužel ne. Poslední dva, tři okruhy jsem neměl sílu se dostat dopředu a jen jsem visel vzadu, bylo jen otázkou času, kdy odpadnu. Ale nějakých 220 kilometrů to docela šlo.
Jaké jste dostal před závodem taktické pokyny? Dopředu se vědělo, že lídrem bude Štybar.
V tak velkém balíku a v tom tempu je velmi těžké se udržovat v tolika lidech pohromadě, proto jsme to měli rozdělené. Já s Tomášem Bucháčkem jsme se měli starat o Štybara a Kreuzigera, Hník s Bártou o Vakoče.
Pro vás to byl první tak dlouhý závod a hned na mistrovství svět. Jak moc byl jiný od toho, na co jste zvyklý?
Je to úplně jiné závodění, navíc tady to bylo na trati, kde se nedá moc chybovat. Jelo se stále pětačtyřicet, a tak když se chcete dostat dopředu, musíte jet nějakých šedesát. Do toho samé nástupy a ještě specifická trať.
V čem?
Třeba v tom, že bylo strašně důležité najet do prvního ze tří stoupání, která šla na okruhu za sebou, někde vpředu. Bylo to úzké, po kostkách, tam se to hodně natahovalo. A také v tom, že v případě defektu bylo pro doprovod hodně komplikované rychle dojet k závodníkovi. Proto jsme se domluvili, že lídrovi v případě potřeby dáme své kolo.
Poslední okruh jste jel s jezdci, kteří na jeho začátku společně s vámi odpadli z vedoucí skupiny a na šestnácti kilometrech jste ztratili téměř sedm minut. Jak vypadal dojezd závodu, který se rozhodoval jinde?
Chvíli jsme po sobě koukali a snad kilometr jsme skoro nejeli. Pak jsme se ale přece jen rozjeli. Říkal jsem si, že těch šestnáct kilometrů dám, kdyby jich bylo víc, asi bych se rozmýšlel. Pak už jsme i nabrali docela slušné tempo a nějakou čtyřicítkou jeli. Jen ty tři kopce byly pomalejší a v tom prvním jsme si užili ovace. Nejen pro nás, ale i pro Petra Sagana, protože on právě v té chvíli jel do cíle a diváci to sledovali na velkoplošné obrazovce.
Sezona končí, jste s ní spokojen?
Jsem, protože jsem splnil většinu cílů, které jsem si dal.
Prý byla poslední v hradeckém dresu a míříte do Polska?
Pravděpodobně ano, vypadá to, že bych se mohl posunout o kousek výš, jde o druhodivizní stáj.
