Tak aktivní na trati královny klasik v neděli byl. „Tom jede, jako by pro něj zítřek nikdy neměl přijít,“ trefně podotkl na Twitteru Brian Nygaard, mluvčí stáje Orica.
Celý tým Quick-Step včetně Zdeňka Štybara měl být tentokrát Boonenovi plně k dispozici. „Rád bych s ním přijel až na velodrom do Roubaix,“ přál si při našem pátečním rozhovoru Štybar.
Ale nepřijel s ním.
Dorazil na velodrom před ním.
Rval se zde o triumf na nejslavnějším z pěti cyklistických Monumentů. Mohl se stát prvním Čechem, jenž na něj dosáhne. A ocitl se tak blízko. Ještě dvacet metrů před metou se řítil do cíle na první pozici.
TAK BLÍZKO BYL: Poslední metry Paříž-Roubaix.
Olympijský šampion a vládce klasikářského jara Greg van Avermaet jej však ve vrcholně taktickém spurtu předstihl a porazil.
„Jsem zklamaný,“ svěřoval se vzápětí Štybar do mikrofonu Českého rozhlasu. „Dostal jsem se do pozice, kdy jsem vyhrát mohl. Ale taky vím, že jsem do toho dal maximum.“
Od startu na plný plyn
Šlo o strhující cyklistické odpoledne, plné pádů a zvratů. Nejrychlejší Roubaix v historii, s průměrem 45,2 kilometrů za hodinu. Dosavadní rekord Petera Posta z roku 1964 padl.
„Každý jezdec, který dnes není na trati, sedí u televize,“ psal za všechny na sociální sítě Adam Hansen, Čechoaustralan z týmu Lotto Soudal, a šlapal při přenosu aspoň na trenažeru ve svém kyslíkovém stanu.
„Bylo to Roubaix, jaké jsme nikdy v životě neviděl,“ říkal Nico Verhoeven, sportovní ředitel stáje Lotto NL-Jumbo. „Jelo se od startu na plný plyn. Kdo po defektu zaostal, neměl šanci se vrátit.“
La photo du jour "Le baroud d'honneur de Tom Boonen" / The pic of the day by Pauline Ballet "The last charge of Tom Boonen" #ParisRoubaix https://t.co/hyGatFQLSn
Peter Sagan dvakrát tvrdě útočil a dvakrát jej zastavil defekt.
Mocnou klasikářskou sílu stáje Quick-Step už v první půli závodu otupily pády a technické trable, po pádu vzdal i bývalý šampion Niki Terpstra. Po proslulých kostkách v Arenbergu zůstali 93 kilometrů před cílem s Boonenem jen Zdeněk Štybar a Matteo Trentin, museli pomáhat sjíždět úniky ve službách svého lídra.
„Musel jsem dojet hodně děr. Podporovali jsme Toma, jak to jen šlo,“ vyprávěl Štybar. „Chtěli jsme pro něj odevzdat 100 procent, protože on si to zasloužil.“
Po úseku Wallers už zbyl s Boonenem z týmu pouze on.
A pak, 35 kilometrů před cílem, se najednou čelní skupina rozdělila. Vpředu zbylo sedm jezdců - a chyběl mezi nimi Tom Boonen, zaostávající ve skupině číslo dvě.
Než do závodu odstartoval, 36letý Belgičan vykládal: „Ve snu se mi zdálo, jak jsem všem ujel na Carrefour de l ́Arbre a vyhrál.“
Realita však jeho vysněnou pohádku nepřipomínala.
„Někteří chlapci byli dnes pořád jen nalepení na mé kolo,“ kroutil později hlavou. „Třeba John Degenkolb jel ten nejzbabělejší možný závod, když se celou dobu soustředil jen na mě.“
Patrick Lefevere, šéf Quick-Stepu, přitakal: „Někteří dnes jeli jako malé děti.“
O.K., teď už můžeš jet
„Řekl jsem Štybymu, ať zkusí jet sám a vyhrát to pro nás,“ popisoval chvíle po svém odpárání Boonen.
Přesto český jezdec ještě dlouho do vysílačky nedostával svolení jet na sebe. Šéfové Quick-Stepu věřili, že navzdory 40vteřinové ztrátě se Boonen k vedoucí skupině dotáhne. On a nikoliv Štybar byl pro tým trumfovým esem.
„Pořád jsem to měl v hlavě,“ přiznal Štybar.
Po dalším dělení čelní skupiny na Carrefour de l ́Arbre, kde předvedl skvostný předjížděcí manévr v zatáčce, šlapal na čele už jen s Gregem van Avermaetem z BMC a Sebastianem Langeveldem z týmu Cannondale.
„Štybar už nemá alibi, Boonen je nedojede, proč nestřídá?“ psal v on-line reportáži server cyclingnews.com. Teprve čtyři kilometry před cílem však ve vysílačce uslyšel: „O.K., už můžeš jet na sebe.“
Hned nastoupil, jenže oba soci zareagovali. Až velodrom měl rozhodnout.
Na jaře 2013, dva roky po svém přestupu z cyklokrosu na silnici, na něj Štybar při Pekle severu přijížděl poprvé. Byl to debut parádní - i smolný. Ve vedoucí tříčlenné skupině uháněl s Cancellarou a Vanmarckem pro stupně vítězů. Až do chvíle, než se na obávaném úseku Carrefour de l ́Abre zapletl do fotoaparátu příliš vyčnívajícího fanouška. Upadl a dojel šestý.
Tehdy mu hned po závodě telefonoval slavný Eddy Merckx a pochválil ho: „Jel jsi dobře. Jednou bys ten závod mohl vyhrát.“
Větší motivaci dostat nemohl.
O rok později skončil pátý. Předloni už druhý za Johnem Degenkolbem. Učil se rozumět „Peklu“ i všem kostkovým klasikám.
„Jsou to závody fantazie,“ popisoval. „Máte sice před startem stanovenou nějakou taktiku, ale ta se během závodu úplně změní. Často vyhraje i ten, kdo překvapí v momentě, kdy to nikdo jiný nečeká.“
Ta vrata se jednou otevřou
Letos chtěl sám překvapovat už od března, cítil sílu v nohách. Jakási vyšší moc jako by jej však stále srážela zpět a snášela na něj pohromy. Stačí jen poslouchat, co vše se mu přihodilo před týdnem při klasice Kolem Flander.
„Nejdřív mi praskl ráfek a měnil jsem kolo. Potom mi někdo najel do předního kola, a to drhlo o brzdy. A po další výměně došlo přede mnou k pádu a mé kolo se zamotalo do dvou dalších.“
Při pátečním tréninku pro změnu prořízl v zatáčce galusku a po krkolomném karambolu měl naražené rameno a odřené dlaně.
Přesto před nedělním startem doufal: „Snad jsem si všechnu smůlu vybral. Cítím, že mám dosud nejlepší formu, jakou jsem kdy na klasiky měl. Přitom výsledky mám letos zatím nejhorší.“
V prachu „Pekla“ se konečně opět zjevil Štybar v tom nejlepším světle, předvádějící na kostkách i hlíně ekvilibristiku někdejšího krále cyklokrosařů. A když přišla bolest, potlačil ji.
„Nevstupoval jsem do závodu s tím, že bych mohl dostat šanci jet o vítězství. Už na 180. kilometru jsem cítil křeče a myslel, že ani nedojedu. Ale udržel jsem se s nimi.“
Bývalý mistr republiky Petr Benčík jej v přenosu České televize chválil: „Zvládá to famózně. Štěstěna mu vrací předchozí problémy. Pokud dlouho boucháte na vrata, jednou se otevřou.“
Otevřela se až na stařičký velodrom. Vyjel si k hornímu okraji, jako dravec, jenž se chce vrhnout na kořist. Vyčkával. Pozoroval. Soupeři takřka zastavili. Zezadu se k vedoucímu triu dotáhli Gianni Moscon a Jasper Stuyven. Nebylo zbytí, musel vyrazit.
„Možná jsem měl počkat s útokem ještě o padesát metrů dál,“ dumal později. Jenže s duem soupeřů navíc, které se k nim přihnalo, musel i v tomto „závodě fantazie“ opět rychle zaimprovizovat.
Silnější Van Avarmaet na cílové pásce slastně zatínal pěst. Štybar zlostně mlátil do řidítek. Usedl na obrubník, hlavu skryl do dlaní.
SPURT PEKLA SEVERU. Do cíle tradičního závodu Paříž-Roubaix vítězoslavně dojíždí Greg van Avermaet, za ním je Zdeněk Štybar.
Taková šance to byla.
Při svém pátém startu na Roubaix počtvrté dojel v Top 6 a podruhé druhý. Kráčel na stupně vítězů, chvíli měl semknuté rty, chvíli se usmíval. Bylo to hořkosladké.
Tom Boonen přijel ve svém rozlučkovém vystoupení kariéry do cíle na 13. místě, což je jeho druhé nejhorší umístění ze třinácti ročníků Pekla severu, které dokončil.
Teprve když po závodě Boonen opustil týmový autobus a před ním jej vítal bouřlivý jásot fanoušků, jakoby jej nával emocí poprvé přemohl.
„Posledních pár týdnů bylo kolotočem emocí. Ale nikdy jsem si nepředstavoval, co vše pro mě přichystají fanoušci dnes,“ vyprávěl. „Ti lidé jsou fantastičtí a já jim mohu jen děkovat, že stáli na mé straně celých těch patnáct let. Dnes na trati jsem nemyslel na loučení. Jediné na co jsem myslel, bylo vítězství. Až když jsme dojeli na značku pěti kilometrů do cíle, uvědomil jsem si: Tohle jsou poslední kilometry mé kariéry.“
What a Spring campaign for Quick-Step Floors so far! Top 3 at #MSR, #DDV, #E3, #RVV, #Scheldeprijs and #ParisRoubaix! #WayToRide https://t.co/TU6ACPRbnP
„Merci Tommeke! Merci Tommeke!“ znělo také v Roubaix.
Pro něj už tu žádné příště nebude.
Pro 31letého Zdeňka Štybara ano.
„Je to teprve má pátá plnohodnotná sezona na silnici. Jsem přesvědčen, že přijdou další příležitosti,“ ujistil a chystal se na večerní rozlučku s Boonenem, v duši stále osten zklamání ze spurtu proti van Avermaetovi.
„Ale po druhém pivu už to bude i se mnou dobrý.“
