Daniel Martin, lídr stáje Garmin, má prsty na rukou plné strupů a nohy zafačované. „A v holeni mám navrch šest stehů,“ ukazuje. „Nešlape se s tím právě komfortně. Ale polepšil jsem si na šesté místo. A volný den mi přišel vhod.“
Už v nedělní etapě na Lagos de Covadonga předvedl 28letý Ir kousek vpravdě hrdinský. Při sjezdu z průsmyku Torno mu kdosi ze soupeřů zahákl kolo, Martin vrazil do betonové zídky a přes ni přepadl do strže. „Letěl jsem pět metrů po hlavě dolů, skončil v trní a zůstal chvíli v šoku. Chtěl jsem se vydrápat nahoru, ale nešlo to.“
Vzhůru po prudkém srázu mu pomohli až diváci a týmový kolega Nathan Haas. „Vždycky tahám kámoše z průšvihů. Tentokrát jsem to dělal doslova,“ líčil Haas.
POMŮŽU TI, DANE. Masérka týmu Garmin ošetřuje v cíli nedělní etapy prsty Dana Martina, zakrvácené po předchozím pádu do strže. Foto: Tomáš Macek
Hlavní pole jim mezitím ujelo takřka o dvě minuty. Martin, synovec vítěze Tour Roche, však odmítl takhle „zazdít“ skvěle rozjetou Vueltu. V bláznivé stíhačce po mokré silnici se zavěsil za kolo Rydera Hesjedala a před závěrečným stoupáním se dotáhl zpět k nejlepším. Etapu dokončil těsně za Chrisem Froomem a v cíli vydechl: „Šílený den.“
Téhož dne padal ze srázu rovněž Jonathan Castroviejo z Movistaru, když při sjezdu tahal v čele tempo. Jeho kolo zůstalo ležet opuštěné na silnici, on sám se drápal potlučený nahoru. „Jsem trochu pořezaný a bolí mě kotník. Ale bojujeme dál,“ ujistí, že i ve zbývajících pěti dnech bude plně ve službách Alejandra Valverdeho.
Legenda o pádu: Wim van Est
Před 63 lety nizozemský cyklista Wim van Est nedobrzdil na Tour de France při sjezdu z průsmyku Aubisque zatáčku a podobně jako nyní Martin přepadl přes nízkou betonovou zídku - jenže v jeho případě do 300 metrů hluboké propasti!
„Odhodil jsem kolo a rukama si chránil hlavu,“ líčil později van Est. „V několika sekundách se mi mihl hlavou celý život.“
To nemohu přežít, pomyslel si.
Kees Pellenaers, jeho šokovaný manažer, zastavil týmové auto a hleděl ze srázu. Najednou dole uviděl malou postavu. Začal na ni zběsile křičet. Odpovědí bylo mrazivé ticho. Ale když naděje pohasínala, postava se pohnula.
Po šedesátimetrovém letu totiž spasila van Esta nepatrná plošinka na srázu, kde rostlo pár stromků. Na jeden z nich zády dopadl a zachytil se. Kdyby letěl o metr vedle, padal by vstříc jisté smrti.
LEGENDÁRNÍ PÁD. Wim van Est a jeho záchrana na Tour de France 1952. (tip: rozkliknout fotku)
Lano z vozu komisaře závodu tehdy nastavili celou výbavou náhradních galusek Nizozemců a dolů po úbočí poslali muže, který van Esta vytáhl. Jakmile se krvácející cyklista ocitl zpět na silnici, prohlásil: „Pojedu dál.“ Manažer Pellenaers mu to však zakázal.
Čtrnáct etap se zlomeným žebrem
Profesionální cyklisté mají tvrdou skořápku. I když je naprasklá či potlučená, nemíní se vzdát. A umějí se rychle otřepat. Důkazem byla též pondělní bitva Contadora s Froomem v královské etapě. Nezapomínejme: před dvěma měsíci měli ti dva polámané kosti.
Kristof Vandewalle z týmu Trek už do pondělní etapy nenastoupil. Přesto se také on stal na Vueltě příkladem nezlomné vůle. Už v zahajovací týmové časovce si při pádu zlomil žebro. Šlapal s ním pak dalších 14 etap, navzdory stupňující se bolesti žebra i zad. A v neděli dokonce vyprovokoval únik a na Lagos de Covadonga přijel patnáctý. „Chtěl jsem tu ještě zanechat stopu,“ řekl, než uposlechl přání lékařů a opustil Španělsko.
