Nepomohlo mu renomé předního a pracovitého domestika, jenž přispěl k triumfům borců, jakými jsou Mark Cavendish či André Greipel. "Krach" na cyklistickém trhu práce, kdy se rozpadlo pět stájí první či druhé divize, vystavil i Františka Raboně do ofsajdu. Ve stáji Omega Pharma mu smlouvu neprodloužili. A jiný kontrakt dlouho marně sháněl.
"Mám v podstatě jen dvě nabídky z Čech," říká. Po osmi letech v první divizi by tak sestoupil do té třetí. "Ale nemůžu dál jen čekat."
Všechny prvodivizní stáje už soupisky zaplnily? Místo mají údajně ještě v Saxo Banku.
Jedno místo tam snad mají. Jenže ti teď musí kromě závodnických věcí řešit spoustu dalších záležitostí finančních a sponzorských. A české týmy, které mi daly nabídku, už chtějí kvůli rozpočtu vědět, zda se mnou mají počítat.
Zkoušel jste například i druhodivizní německý NetApp, za který jezdí Češi König a Bárta?
Jo, taky. To by se mi líbilo asi nejvíc. Chtěl jsem do nějakého takového druhodivizního týmu, kde bych měl relativní volnost a jezdil s ním na kvalitní závody. Ale bohužel, situace na trhu je kritická, že ani jezdci, kteří měli Pro Tour kontrakty, teď v druhodivizních stájích smlouvy nedostávají.
Jde z pohledu cyklistického trhu práce o nejhorší období, jaké jste v profipelotonu zažil?
Pro mě osobně určitě. I když jsem nebyl nějaká superstar, vždycky jsem měl dvě tři nabídky, mezi kterými jsem se rozhodoval. A teď nemám žádnou ani z druhé divize. I jiní kluci mi říkají, že tak zlé to ještě nebylo. Byla sice sezona, kdy končily US Postal a Credit Agricole, jenže když letos kromě dvou prvodivizních padnou ještě tři druhodivizní týmy, je to fakt velký záběr.
Mnozí vaši kolegové už prohlásili: Jezdil bych dál, ale nemám kde, tak končím kariéru.
Takových je. Třeba můj kamarád Bernd Grabsch nebo Astarloza z Euskatelu. Jasně, Berndovi je osmatřicet. Kdyby mi bylo aspoň pětatřicet, asi to neřeším ani minutu a končím taky.
Jenže vám je třicet. Příliš brzy na loučení.
Právě. Proto jsem tak dlouho čekal, než udělám zásadní rozhodnutí. V pětatřiceti letech bych řekl "Na shledanou" jako kdysi Pepan Padrnos nebo teď Španěl Flecha. Ale ve třiceti mi to připadá brzy.
Je tedy docela dobře možné, že půjdete do třetidivizní, tedy kontinentální české stáje. Věříte, že odtud ještě existuje cesta zpět do World Tour?
Myslím, že ne. Jednám i s Hradcem (tým Bauknecht Author). Kdysi jsem říkal, že bych se tam chtěl na poslední sezonu kariéry vrátit a zažít s klukama atmosféru mistráku a českých závodů. Jenže to jsem plánoval někdy v těch pětatřiceti letech. Zato takhle... Pár sezon bych asi v Hradci strávil, ale bral bych to jako pozvolný konec. Nějaké cíle si určitě najdu: zkusím poprvé vyhrát republiku, nebo se připravit na mistrovství světa v časovce. Ale bral bych to, že na 99 procent odtud není cesta zpět.
Naděje umírá poslední. Kdybyste pak na sebe upozornil úspěchem na světovém šampionátu...
Jo, možná kdybych tam byl v časovce do pěti. Ale jsem realista. Vím, jaké závody Hradec jezdí. Nedostane se při nich tolik do kontaktu s Pro Tour týmy jako španělské nebo italské třetidivizní stáje.
Co podle vás způsobilo tuto krizi na trhu?
Peníze a zase jen peníze. Cyklistika je silně profesionální sport, ale ve směru k prodeji televizních práv je zároveň i hrozně amatérská. Přitom my, cyklisti, děláme obrovskou mnohahodinovou reklamu na Tour, na Giru a dalších sledovaných akcích.
Jenže vaše týmy z televizních práv nic nemají. Tak to myslíte?
Právě. A potom se dozvíte, že ASO (majitel Tour) vyinkasuje jen při Tour za televizní práva 200 milionů eur. Kdyby bylo 50 procent z těch peněz rozděleno mezi 22 týmů, které na Tour startují, hned máte skoro pětimilionový budget pro každý tým. Na této bázi přece fungují zámořské profiligy nebo v Evropě fotbalové velkokluby. Chelsea nebo Arsenalu se nemůže stát, že zčistajasna skončí. Ale v cyklistice končily v minulosti i ty nejúspěšnější týmy jako US Postal, HTC nebo Mapei.
Kdybyste měli polovinu rozpočtu fixně danou z televizních práv, tak i při odchodu jednoho sponzora by tým dokázal následující sezonu přežít, třeba s rozpočtem kolem 7 milionů eur. Za současného stavu se ale děje to, že sponzoři v září oznámí, že už vám nedají peníze na příští rok, a vznikne chaos. Pak už je totiž na všechno pozdě. Nesložíte bankovní garance a tým klekne.
Co se s tím dá udělat?
Je to trochu začarovaný kruh. V NHL je minimální plat 800 tisíc dolarů ročně. Pak jsou tam hráči schopní půl sezony stávkovat, protože mají dost peněz na účtech. V cyklistice, když máte na účtu 40 tisíc eur a žijete třeba ve Švýcarsku, nemůžete vést dlouhou stávku, protože byste po čtyřech měsících stávky při tamních nájmech v nadsázce pošli hlady. A i když jsme se před lety pokusili o stávku ve stylu, že budeme bojkotovat závod Paříž-Nice, tak nám ASO oznámilo: Dobře, my vás ale nepozveme ani na Tour. Navíc náš bojkot vždycky zastavily francouzské týmy jako Europcar nebo FdJ, kteří jsou na společnosti ASO existenčně závislí. ASO potom řeklo, že nejsme jednotní a že nás nebude poslouchat. A něco podobného se odehrálo letos na italské klasice Milán-San Remo. Většina týmů nechtěla ve sněhu a mrazu pokračovat, ale ty italské řekly: My pojedeme. A jelo se.
