V roce 2002 trvá let z Bělehradu do Buenos Aires 12 hodin. Kolik času jste potřebovali na cestu v roce 1950?
Nepamatuji se přesně kolik hodin to bylo, ale vzpomínám si, že jsme nejprve cestovali vlakem z Bělehradu do Říma, kde jsme přenocovali. Pak už jsme cestovali letecky po trase Řím – Madrid, Madrid – Lisabon, Lisabon – Dakar, Dakar – Recife, Recife – Rio a Rio – Buenos Aires.
Kolik to bylo celkem dní?
Nebyly to sice dny, ale přesto - minimálně 20 hodin. Byla to samozřejmě moje první zaoceánská cesta. Všichni jsme byli velmi mladí, takže to byla pro nás úžasná životní zkušenost. Měli jsme oběd v Lisabonu a potom znovu snídani v Recife. Čekal nás bohatě prostřený stůl plný exotického ovoce, což bylo tenkrát, krátce po válce pro nás všechny velmi neobvyklé a nádherné překvapení. Cítili jsme se jako v ráji.
Bylo to vše připraveno organizátory, nebo leteckou společností?
Ta snídaně byla od letecké společnosti.
Dnes mluvíte plynně španělsky. Jak to bylo tenkrát, když jste přistáli s ostatními kolegy v Argentině? Jak jste komunikovali?
Trochu francouzsky, ale byli tam tenkrát i jugoslávští imigranti, kteří nám s komunikací pomáhali.
Tuto pomoc krajanů jste si zařizovali předem sami?
Ne, žili již v Argentině a věděli o našem příjezdu předem, takže nás sami kontaktovali. Šlo přeci jen o MS a to mělo v té době v Argentině velmi dobrou publicitu. Ve všech novinách o něm byla spousta článků, a nebylo se čemu divit. Domácí patřili k jednomu z největších kandidátů na titul.
Byl jste vynikající stolní tenista, který hrál i v národním týmu. Bylo to před, nebo po skončení vaší basketbalové kariéry a jak jste se vlastně k basketbalu dostal?
Bylo to ještě před tím, než jsem začal s basketbalem a v národním týmu jsem nehrál, protože jsem hrál převážně v době německé okupace. Ale dvakrát jsem získal titul srbského šampióna. Basketbal jsme začali s kamarády hrát až po válce. Pro nás to tenkrát byla spíše jakási sociální záležitost, protože jsme hrávali v parku Kalemegdan, kde byl tenisový klub a právě na tenisových dvorcích jsme začínali.
A jak jste se dostal do reprezentace?
Já jsem byl především hráčem Crvene Zvezdy a ten klub byl v té době v boji o jugoslávský titul neohrozitelný. V letech 1946 – 1955 získala CZ Bělehrad titul 10x a já jsem byl vždy při tom.
Takže CZ byla vlastně reprezentačním výběrem?
Ne úplně, ale více méně ano.
Basketbal je dnes v Jugoslávii jedním z nejpopulárnějších sportů a při mistrovstvích může tým jasně cítit podporu prakticky celé země. Byl tak populární i v roce 1950? Jaký byl zájem médií? Byli jste na MS nominovaní dodatečně, protože jeden z týmů nebyl schopen do Argentiny odcestovat.
Kvalifikovali jsme se díky účasti na turnaji v Nice na začátku roku 1950. Skončili jsme třetí a dva nejlepší týmy, Španělsko a Itálie, se tenkrát kvalifikovali jako zástupci starého kontinentu na MS. Po odřeknutí Itálie nás nominovala FIBA k MS jako třetího z turnaje.
Média již tenkrát projevovala o náš tým zájem, ale spíše jen proto, že jsme byli jedním z prvních jugoslávských týmů, který po válce cestoval do zámoří. Také jsme s sebou nevezli žádné novináře a roli korespondentů, kteří telefonicky informovali o našem účinkování na turnaji, plnili někteří hráči. To vše ovšem jen ve velmi omezené míře.
Kolik jste toho tenkrát věděli o americkém basketbalu a týmu, který měl USA na MS reprezentovat?
Bylo známo, že Spojené státy jsou nejlepší a také tam nebyly žádné země z Východu. Věděli jsme, že je basketbal v USA národní sport, ale to bylo asi tak všechno. Ten tým, který tenkrát USA na MS reprezentoval, byl tým z Denveru. V té době se ve Spojených státech hrála tzv. Industrial League a Denver v této soutěži patřil k jedněm z nejlepších.
Nyní, když se Vlade Divac či Saša Djordjevič prochází po ulicích Bělehradu, každý je poznává. Vy jste ale nebyli tak známí.
Samozřejmě že ne! Všichni jsme byli rodáci z Bělehradu a lidé nás měli rádi jako jeho občany, ale kopaná byla ve srovnání daleko více populárnější.
Proč se státy východního bloku neúčastnili tehdejšího MS?
Sovětský svaz se neúčastnil OH v Londýně v roce 1948 a členem MOV se stal vlastně až po OH v Helsinkách v roce 1952. V basketbalu byla situace mírně odlišná, protože se SSSR účastnil ME 1947 v Praze. O cestu do Ameriky se však nezajímal a rozhodnutí o neúčasti na MS mělo s největší pravděpodobností také politický podtext. Také proto se Sověti neúčastnili již vzpomínaného kvalifikačního turnaje v Nice.
Jak hodně jste před MS trénovali?
Nebylo to jako dnes, protože celá příprava byla organizovaná až jako kemp pro všechny pozvané hráče. Ale my se připravovali i samostatně v Bělehradě. Měli jsme tenkrát jen jedno kryté hřiště, ale to nám samozřejmě nestačilo, proto jsme chodívali i na univerzitu.
To MS bylo teprve třetím setkáním nejlepších týmů. První bylo v roce 1936 na OH v Berlíně a druhé v Londýně 1948. Co jste vůbec věděli o hře vašich soupeřů?
Ta otázka není položená úplně správně, protože mezi nejlepší tenkrát rozhodně patřil i Sovětský svaz a ten se mistrovství neúčastnil. Nevěděli jsme o hře našich soupeřů vůbec nic a proto jsme museli být připraveni na všechno. Nebyla žádná šance vidět soupeře v akci a neznali jsme ani žádná jména. První zkušenost, kterou jsme získali, byl náš zahajovací zápas s Peru, který jsme prohráli.
Měli jste čas na prohlídku města?
To ano, ale jiná města ani okolí jsme neviděli. V Buenos Aires jsem toho navštívil hodně a také si toho dost pamatuju. Naposledy v roce 1990 při MS jsem si vzpomněl téměř na všechno. Například i detaily z haly, kde se hrálo i MS v roce 1950.
Jaká byla organizace turnaje?
Pro nás byla excelentní! Vždyť jsme přiletěli z Evropy zničené válkou. Bydleli jsme v centru města v nádherném hotelu na Florida Street. Jídlo tam bylo opravdu vynikající. Vzpomínám si, že jsme byli rádi, že jsme neodlétali hned po posledním zápase, ale čekali jsme na naše letadlo. Moje žena a maminka mě na letišti po návratu nemohli poznat, protože jsem přibral minimálně 8-10 kilo.
Spřátelili jste se z hráči jiných týmů?
Ano, ale ne nijak příliš. Byla to první zkušenost a jazyková bariéra byla pro nás příliš velká. Navíc všechny týmy bydlely zvlášť v různých hotelech.
A nějaké dlouhodobější přátelství?
To snad ne, ale byli tam lidé, které jsem lépe poznal později jako Busnel, Ashry, Airaldi, Saporta, ale tenkrát jsme ještě přátelé nebyli.
Který tým a hráč na vás udělali největší dojem?
Byla to Argentina a ten hráč byl Oscar Furlong.
Co vás na něm tak zaujalo?
Především hrál na stejné pozici jako já a pak to byl skvěle doskakující hráč a vynikající střelec a možná ještě lépe přihrávající hráč.
Ve čtyřech zápasech jste zaznamenal 14 bodů. Byl jste se svým výkonem spokojen?
Už si nepamatuju, kolik to bylo bodů, ale spokojen jsem nebyl. Nehrál jsem moc dobře a nemile mě zaskočila rychlost ostatních hráčů.
Máte nějakou humornou vzpomínku na toto první MS?
Vzpomínám si, že jsme jednou opravdu hodně zasmáli. Rozhodčí Stefanovič, který přicestoval s námi, se byl podívat ještě před zahájením turnaje na trénink Chilanů. Po návratu z něj nás navštívil a řekl nám, že viděl tři hráče střílet z výskoku. Tak tomu jsme tenkrát opravdu nemohli uvěřit, řekli jsme mu, že je blázen a strašně jsme se tomu nasmáli.
Lidé jako Ashry, Popovic, Busnel, Saporta. Bylo tam tolik osobností, kteří se staly předními basketbalovými osobnostmi ve svých zemím. Jak to můžete vysvětlit?
Byla to skupina lidí, která milovala basketbal a která využila možnosti organizovat basketbal ve své zemi. Těžko se to vysvětluje, ale myslím, že už tenkrát jsme všichni viděli basketbal jako sport budoucnosti a tvrdě jsme pracovali na tom, aby se přetransformoval z čistě americké hry na hru celosvětovou.
