Házenkářka Pavla Poznarová se nakonec rozhodla jinak. Velký návrat by měla zažít v sobotu ve zlínském dresu. Jenže stále není jisté, zda k interligovému souboji s Michalovci nastoupí. V Řecku jsou svátky, takže transfer do rodného klubu stále není uzavřen.
"Z prvního zápasu ve Zlíně mám respekt. Vím, že se ode mě budou očekávat velké věci, ale zatím je nemůžu ukázat. Moje fyzická kondice je na bodu mrazu," upozornila Poznarová, která vyhrála jeden český titul ve Zlíně a tři francouzské v Métách. Před návratem domů působila v týmu AC Ormi-Loux Patras.
Do Zlína se vracíte po třech a půl letech. Co se za tu dobu změnilo?
Nebyl tady sníh, protože jsem odcházela v létě (smích). Vystřídali se tu tři trenéři, zlínská házená začala padat. Ale teď v klubu vidím budoucnost. Věřím, že je na dobré cestě.
A pokud bychom se bavili o vás?
Dlouhou dobu jsem nedržela balon v ruce, takže mě pobolívá rameno. Hraju pořád stejně blbě, to se nezmění (smích). Ale věřím, že angažmá vMétách mě posunulo dál. Naučila jsem se tam, jak se házená hraje. V klubu byla půlka francouzského nároďáku, k tomu legionářky. Když jsem pořádně trénovala, šla jsem nahoru. Ovšem teď není moje fyzička optimální, necítím se dobře. Věřím ale, že se to zlepší.
V Métách jste strávila tři sezony. Jak budete na toto angažmá vzpomínat?
Bylo to super, na Francii nedám dopustit. Nejen na házenou, ale na všechno. Poznala jsem novou kulturu, nové věci, získala jsem obrovské životní zkušenosti. 
Méty jsou nejlepším klubem ve Francii, který pravidelně vyhrává titul. Byli jste pod velkým tlakem?
Začala bych tím, že všechno je na profesionální úrovni. Na trénincích se maká, jejich úroveň byla vysoká. Pod tlakem jsme byli. A pod velkým. Zvlášť legionářky. Počítají s tím, že nebudou hrát na sto procent, ale na sto dvacet. Méty nezajímá nic jiného než titul, druhé místo je obrovským zklamáním. Musí zvítězit i v obou národních pohárech. Ale vyhrát se musí každý zápas. Když se prohraje, nastane velký humbuk. Nejsou na to zvyklí. Pochopitelně jsme párkrát prohráli, ale vždycky nám to pomohlo.
Sice máte tři tituly, ale na palubovce jste nebyla tak často jako vaše krajanka Lenka Kysučanová. Neříkala jste si občas, že jste měla přestoupit do jiného klubu, kde byste hrávala častěji?
Ze Zlína jsem byla zvyklá hrát šedesát minut, což mi chybělo. Herně to bylo těžké. Věděla jsem, že když na hřišti udělám chybu, půjdu sedět. Důvěra trenéra nebyla velká, ale i za to jsem ráda. Hodně mi daly tréninky, přestupu jsem nikdy nelitovala. Ze začátku to přitom bylo těžké. Když jsem tam s Leňou přišly, neuměla jsem ani slovo francouzsky. Ale postupně jsem se naučila a našla si kamarády, s nimiž komunikuji dodnes.
V Métách jste třikrát vyhrála francouzskou ligu. Jak se tam slaví titul?
Je to jiné. Když jsme vyhráli ve Zlíně, bylo to bouřlivé. Tady slavíme všechno. Když to přeženu, tak i to, že dojedeme dobře domů. Tam to bylo poklidnější, žádné bujaré oslavy. Jen jsme šli na večeři a na pár drinků. Ale na hřišti to bylo skvělé. Hala byla plná, naplno hrála muzika, do toho zářil ohňostroj.
Proč jste vůbec v Métách skončila a zamířila do Řecka?
Vedení mi dávalo najevo, že to chce změnu. Tak jsem si začala něco hledat. Ale v házené to není jako v hokeji nebo fotbale, kde za vás agent všechno zařídí. Musela jsem se starat sama. Ve hře bylo Německo a Španělsko, ale bylo to narychlo a přes mail. Moc jsem tomu nevěřila. Řekové měli zájem už od ledna. Jela jsem se tam podívat, všechno bylo fajn. Navíc když jsem s házenou začínala, měla jsem tři sny. Zahrát si v zahraničí, zkusit si Ligu mistryň a odpočinout si v teple u moře. První dva mi vyšly, tak přišel čas na ten třetí.
Nebylo to ve 23 letech předčasné?
Já to tak nevnímám. Chtěla jsem to zkusit. Navíc byla krize, nebylo snadné sehnat angažmá. Všichni se vymlouvali, že nemají peníze. Tady bylo všechno fajn, vypadalo to solidně, tak jsem to zkusila.
Proč angažmá u řeckého mistra nakonec nevyšlo?
Když začala sezona, tréninky a všechno kolem vypadaly super. Ale potom se to zvolňovalo a cítila jsem, že bych si sama zašla na trénink. Nic jsme nedělali, málo běhali. Navíc Řekyně jsou temperamentní, hádaly se mezi sebou, než abychom trénovali. Ale nejvíc mi chybělo, že na hřišti jsme netáhli za jeden provaz. K tomu jsem měla problémy s asistentem trenéra a prezidentem klubu. Poslední měsíc už jsem byla totálně na dně.
Říkala jsem si, že to nemám zapotřebí, že házené nechám. Proto jsem ukončila smlouvu. Když jsem přijela domů, trenér Zlína Poloz mě pozval na trénink a nakonec jsme se domluvili na spolupráci. Jinam bych stejně nešla. Tři a půl roku jsem nebyla doma, takže chci nějaký čas strávit s rodinou. Chyběli mi.
Nelitujete toho, že jste do Patrasu šla?
Byla to životní zkušenost. Kdybych toto angažmá nevzala, třeba bych si za dva roky vyčítala, že jsem to nezkusila. Bylo to zklamání v kariéře, na druhou stranu jsem poznala další kulturu. Posunulo mě to dál.
Berete návrat do Zlína jako možnost dostat se znovu nahoru a získat další zahraniční angažmá?
Už mi vůbec nejde o to upozorňovat na sebe. Chci Zlínu nějak pomoct, aby se zase vrátil na špici. V tom vidím budoucnost.
Před odchodem do ciziny jste byla nejlepší střelkyní interligy. Máte stejné ambice i tentokrát?
To už je dávno. Stejně to byla práce celého týmu. Cítila jsem se dobře, měla jsem formu, všechno bylo fajn. Tehdejší parta byla úžasná, dřeli jsme jeden za všechny. Nebyly to jenom moje góly. Navíc jsem se naučila, že góly nejsou všechno. Větší radost mám, když se daří celému týmu, když pro něj něco udělám. A je jedno, jestli v obraně nebo útoku. Je pěkné, když se někomu podaří zápas, ale důležitější je, aby z toho měli radost všichni. Jsme kolektiv, musíme táhnout za jeden provaz.
