Už je to pro ni rituál. Veronika Vítková se deset minut věnuje speciálnímu dechovému cvičení na uvolnění hrudníku.
„I proto mi to letos tak rychle běhá,“ říká. Běžeckou (nikoliv střeleckou) formu potvrdila pátým nejrychlejším časem také v pátek, při pohárovém sprintu v Hochfilzenu.
„Konečně Verča používá celé plíce,“ pochvaluje si její trenér Zdeněk Vítek. Ještě loni se u biatlonistky při maximálním výkonu rychle dostavoval kyslíkový dluh. Od jara na radu lékařů začala cvičit hrudník. „A od léta se dechově zlepšuje,“ těší kouče.
Na posílení dechu pracuje též Ondřej Moravec. V mládí jej sužovalo astma, před pěti lety proto dostal i terapeutickou výjimku.
„Teď používám respirátor, kde je možné nastavit odpor. Takovou činku na posilování plic. Věřím tomu a víra znamená hodně.“
Nastavte si hlavu
Tomáš Krupčík, pozitivní překvapení závodů v Östersundu, popisuje pomocné cvičení jiného typu, vizualizaci střelby před startem. „Občas si představuju, jak přesně najíždím na terč a spouštím. Velkou váhu tomu nepřikládám. Ale říkám si: Aspoň něco zkouším.“
S obdobným ideomotorickým tréninkem nasbírali dobré zkušenosti sjezdaři či krasobruslaři. „Funguje také u nás,“ ujišťuje šéftrenér Ondřej Rybář. „Projdete si v duchu trať a jste pak lépe připraveni, co udělat v určitých kritických situacích.“
Protože jak připomíná Krupčík: „Úspěch je často otázkou hlavy.“
Když se šéftrenér rozhlédne po více než stohlavé smečce biatlonistů, uvědomuje si: „Dnešní startovní pole trénuje strašně podobně. Takže rozdíly udělají i drobné detaily.“
Pod jeho „vládou“ Češi v tomto směru značně pokročili. Do přípravy stále častěji zapojují pomocné vědy: biomechaniku, biochemii, fyziologiii.
„Učíme se číst organismus sportovců. Výsledky testů jsou pro nás pomocnou berličkou, díky které můžeme efektivněji trénovat.“
Například k navýšení jistoty při střelbě vstoje přispívají stabilizační cvičení. Jistě, neporučí na tréninku větru dešti. „Ale můžeme pocit větru navodit silou,“ říká Rybář. Tlakem na biatlonistu vyvádí na střelníky závodníka z rovnováhy.
Psycholog je trenér
Obdobně jako u všech vrcholových sportovců mají u biatlonistů význam i doplňkové sporty. V nich byl vždy extremistou se svými adrenalinovými hrátkami Michal Šlesingr.
Parašutismus, paragliding, sjíždění divokých řek, basejumping? Někteří trenéři by přišli s rychlým zákazem: Je to příliš riskantní.
Ne tak Rybář.
„Jde o vhodné odreagování i o trénink vůle a psychiky. Jen musí mít sportovec rozum na správném místě a poznat situaci, kdy už je riziko příliš velké.“
Paradoxně u jeho svěřenců se nejrizikovějším sportem jeví jízda na horském kole. Předloni těžký pád při sjezdu na půl roku odrovnal Jaroslava Soukupa, letos se na kole rozbil, naštěstí s mnohem menšími následky, Ondřej Moravec.
„Kladu jim na srdce: V biatlonu rychlým sjezdem nikdo nic nevyhraje, zato když budete rychlí do kopce, vyhrát můžete. To samé by pro vás mělo platit na kole,“ povídá Rybář. „Oni na těch kolech umí, ale stačí blbá náhoda, vběhne vám do cesty zajíc, nedáváte pozor, jdete přes řidítka a sezona je pryč.“
Specifickým „detailem“ v přípravě sportovce je pak rovněž spolupráce s psychology. Skokan Roman Koudelka si ji letos nemůže vynachválit. Biatlonisté jsou však z jiného těsta.
„Já bych byl občas spíš případ pro psychiatra,“ směje se Michal Šlesingr, než vážně přidá: „Jsem nátura, která je k psychologům skeptičtější.“
Podobně smýšlejí Moravec i Vítková, ačkoliv ta v minulosti rok a půl k psycholožce docházela. „Ale spíš jsem si s tou paní jen povídala.“
Čímž jen potvrzuje Rybářův názor, že největším psychologem musí být sám trenér. „Ten je přece se závodníky 90 procent času a zná je nejlíp. Pokud potom jednou za měsíc zajdou i k psychologovi, jdou se k němu jen vyzpovídat.“
