Přesto nelituje. Tři roky hraje nejtěžší soutěž světa, je bez debat českou florbalovou jedničkou a svou klíčovou roli ukázala i v pátečním vítězném duelu proti Lotyšsku, kterým reprezentace načala mistrovství světa na Slovensku. Zároveň je však Krupnová v národním týmu osamocenou vyslankyní, která ve Švédsku působí. Je proto symbolické, že je o level jinde než většina jejích současných spoluhráček.
Jen Denisa Ratajová, parťačka z útoku, ještě působí v zahraničí (ve Finsku). „Rozhodně je to málo. Přála bych si, aby nás venku bylo aspoň pět, protože si myslím, že některé hráčky by na to měly. Když někdo hraje švédskou ligu, tak je o několik tříd jinde, než když hraje tu českou, švýcarskou. I finská zaostává,“ říká 24letá Krupnová.
MS ve florbale žen |
Přitom před dvěma lety na minulém světovém šampionátu měly Češky v týmu pět „legionářek“ a kdekdo tvrdil, že rostoucí počet je trend. Že zájem o Češky dál poroste a díky tomu se navýší i kvalita samotné reprezentace. Nestalo se a elitní soutěže jsou pro tuzemské hráčky dál za „železnou oponou“. A tak i když se mistrovství teprve rozjelo, dá se očekávat tradiční turnajový scénář, že se Češky za týden utkají se Švýcarkami o bronz.
A že švédský stroj získá zlato.
Kvalita národních soutěží přitom hraje stěžejní roli. I Krupnová postřehla, že řada spoluhráček hledí na švédské sokyně „jako na bohyně“. „Rozumím, že je těžké si na Švédky věřit, když hrajete v Česku. Ale my si věřit musíme, žádné bohyně to totiž nejsou. Hraju s nimi v týmu, hraju proti nim, několik těch hráček pravidelně porážím. Že nám chybějí nějaké dovednosti ještě neznamená, že s nimi nemůžeme hrát.“
A dodává, že Češkám opakuje, ať jdou do florbalového světa na zkušenou. I kdyby to mělo být jen na pár měsíců. „Aspoň uvidí, jak se hraje florbal na top úrovni. Herně porostou, rozhodně víc než tady v Česku.“
Souhlasí rovněž Ratajová. I ona na sobě cítí, že ji finské angažmá herně zocelilo a ona florbalově roste. „Kdyby nás hrálo v cizině víc, v reprezentaci se to promítne,“ přiznává Ratajová.
Krupnová si je přitom jistá, že by o Češky v řadě švédských klubů byl zájem. Je tu však jedno zásadní ALE. Sama hráčka ho naznačila už v úvodu - florbal (zvlášť ten ženský) je ryze amatérská záležitost. Vyjma sportovního zlepšení chybí zásadnější motivace, proč se do severského dobrodružství pouštět.
Obavy jsou pochopitelné. Pro florbalistky je risk vzdát se v Česku práce, přerušit studium a jít do nejistoty, zda se vůbec prosadí. Opustit známé prostředí rodiny, přátel a začít v cizině od nuly. Třeba Ratajová si musela na univerzitě vyběhat individuální studijní plán a ve Finsku si přivydělává, aby vyžila. Přesto říká: „Ten risk za to stojí. Dá vám to hodně florbalově i do života.“
Denisa Ratajová (vlevo) v utkání proti Švédsku.
Krupnová měla pro změnu štěstí, že po bakalářském studiu chemie mohla ve Švédsku nastoupit na navazující magisterský obor farmakochemie. Ten teď dodělala, k tomu rok v jedné firmě dělala osm hodin denně na diplomovou práci a věří, že ve společnosti nyní bude už jako placený zaměstnanec pokračovat.
Přesto i ona po sezoně vážně uvažovala o konci v Pixbu. Přemýšlela o přestupu ve Švédsku i možném stěhování do jiné země. „Minulou sezonu jsem párkrát neměla z florbalu radost. Bylo i období, kdy se mi nechtělo na tréninky a zápasy.“
Přesto po sérii kompromisů prodloužila s Pixbem kontrakt. Sama sobě stanovila jeden cíl: „Aby mě florbal hlavně bavil, protože ho přece jen hrajeme jako koníček.“
Koníček, který má teď svůj vrchol na Slovensku.
