"Určitě mám sen jednou se vrátit a vést český nároďák jako hlavní kouč. To mě do Česka táhne. I to, že bych tady chtěl třeba vytvořit nějaký nový systém práce s oddíly a mládeží. Teď je ale v hlavě mým jasným cílem, abych do olympiády v Soči zůstal u Italů," naznačil 33letý harrachovský rodák Jakub Jiroutek
Jak jste se ocitl u italské reprezentace?
Přišlo to po mistrovství světa v Liberci 2009. Já jsem s bráchou Davidem trénoval české béčko. U áčka končil trenér Schallert a bylo jasné, že novým hlavním koučem bude po něm a Bajcovi Čech. Ale já jsem necítil důvěru, že bych to mohl dostat já. Nakonec začal vést A-tým brácha a já měl zůstat u béčka.
A proč jste nezůstal?
Po konci svěťáku v Planici za mnou přišel bývalý skokan Ivo Pertile, ředitel skoků v Itálii, s nabídkou, jestli bych nechtěl trénovat spolu s Robertem Ceconem italský A-tým. Vzal jsem si asi čtrnáct dní na rozmyšlenou a pak jsem kývl.
Jak ty téměř dva roky hodnotíte?
V Itálii je základna horší než u nás, mužů a juniorů máme dvanáct, ale Itálie vždy měla jednoho dva skokany, kteří se pohybovali ve Světovém poháru okolo patnáctého místa. Teď máme celkem úspěšné Colloreda a Morassiho, plus k nim i Delasegu, který vloni vybojoval bronz na mistrovství světa juniorů. Už chtěl končit, ale přemluvili jsme ho a přišla odměna. To beru jako jeden z největších trenérských úspěchů. Ale ta česká současná generace skokanů je určitě pořád lepší.
Co bude s vámi dál?
Smlouva mi končí v březnu po Planici a mám tříletou opci s výhledem na olympiádu v Soči. Takže si sedneme a rozhodneme, co dál. Cecon, se kterým se známe patnáct let, byli jsme spolu i na dovolených, už mi naznačil, že by vše zaštiťoval spíš jako šéftrenér, nejezdil by moc závody Světového poháru. Byl by doma a koordinoval přípravu. Takže uvidíme, jestli budou chtít, abych já byl hlavní trenér a jaký systém nastavíme před dvěma vrcholy. V roce 2013 je v Itálii mistrovství světa a pak je Soči.
Startuje světový šampionát v Oslu, jaké má úkoly italský tým?
Kritéria jsou daná, jeden skokan do patnáctky a další do pětadvacítky. Od družstva moc nečekáme, konkurence je obrovská. Abychom pronikli do elitní osmičky, museli bychom porazit Slovince nebo Čechy.
Sledujete práci bratra Davida?
Češi mají dobrý mančaft, i když výsledky jsou nevyrovnané. Ve Světovém poháru je však velká vyrovnanost a kvalita, takže je to těžké. Když vidíte s jakými penězi pracují Rakušani, Němci nebo i Slovinci, tak se to těžko srovnává. A proto třeba ty úspěchy Koudelky v Harrachově nebo Matury v Japonsku jsou fantastické, i když si to tady lidé díky naší skvělé historii asi ani neuvědomují.
Jak to vypadá u italských skoků s financemi?
Je tam svaz lyžařů, který zaštiťuje všechny disciplíny. Je docela bohatý, takže má co rozdělovat a myslím, že máme víc peněz než v Česku, kde je systém jiný.
A co italský život?
Bydlím tam sám, musím se starat. Je to určitě nová a dobrá životní zkušenost. Dalomi to a dává opravdu hodně. Je to pro můj další život přínos. V létě jsem tam dva tři týdny a přes zimu jsem pořád v kolotoči závodů. Italština není příliš těžký jazyk. Myslím, že rozumím sto procent a pokud jde o mluvení, tak šedesát sedmdesát zvládnu. Hodně toho odposlouchám.
Jak jste si zvykal na stravu?
Já jsem nikdy nebyl na typická česká jídla. Takže ta mi nechybí. V Itálii se jí hodně těstovin, a to mě taky moc nebere. Jsem spíš na salátky, kuřecí maso nebo občas steak. Že bych vyloženě podlehl italské kuchyni, to ne. Spíš jsem podlehl tomu, že se tam chodí na kafe, taková ta jejich siesta.
A co italská mentalita?
Když vidíte filmy, tam Italové rychle vzplanou, jsou výbušní. Přitom jsem poznal, že v životě jsou pořád nad věcí a v klidu. Hodinu jedí, nikam nespěchají. Všechno budou řešit, ale jestli to bude hotové za pět minut, zítra nebo za týden, to už neřeší. Já jsem spíš impulzivní typ, maximalista a puntičkář, takže na tohle jsem si musel zvykat.
Za Harrachov jste hrál fotbal, zahrajete si ještě mistrovskou soutěž?
Kluci postoupili už do I.B třídy, ale já jsem si před dvěma lety přetrhl křížový vaz, a tím, že jsem zamířil do Itálie, tak jsem nešel na plastiku. Takže sport už moc ne. Šetřím se.
Proč jste ukončil kariéru poměrně mladý v roce 2003?
To byla taková doba temna českého skoku. Hodně dřiny, úspěchy nepřicházely, nebylo moc peněz, kupovali jsme si sami kombinézy. Půl roku na to přišel jako trenér Vasja Bajc a vybral si mě jako asistenta. Když jsem viděl jeho přístup, tak se přiznám, že jsem pak trochu litoval, že jsem se skákáním skončil.
