Ne, snowboarding není sport plný řevnivosti. "Nemáme důvod, proč spolu bojovat. My bojujeme sami se sebou. Když nepředvedu nic lepšího než ten druhý, je to moje chyba," říká Černík.
Jaký znáte největší mýtus o snowboardingu?
Spousta lidí si myslí, že snowboardisti jsou jen parta mladých lidí, kteří jsou trochu rozjetější, hodně pijou, kouří trávu a někde se poflakují. Vím, že to tak není. Snowboarding je jeden z nejlepších sportů, není pevně svázaný pravidly a funkcionáři.
Nezměnil se zásadně od roku 1992, kdy jste s ním začínal?
Rozhodně změnil. Skáčou se technicky náročnější triky. Co byla před sedmi lety jízda na vítězství, nestačí teď ani na semifinále. Profesionalizuje se. Dřív to bylo víc o kamarádském dobrodružství. Bylo to takové punkové. Jelo se někam autem, tam se přespalo, v lese se lopatama postavil skok a tam si každý zkoušel, co umí.
Nechybí vám to?
Ne. Užívám si přítomnost, nežiju v minulosti.
A nepozorujete na sobě, že jste pohodlnější? Že už tolik neblázníte?
Jestli neblázním? Poznám, kdy se vyplatí riskovat a kdy ne.
Létat na snowboardu vysoko nad rampou, to je pro spoustu lidí ohromný risk.
Když se chcete někam posunout, jistý risk je nutný. Musí být ale podložený zkušenostmi, znalostmi, dovednostmi.
Šlo vám někdy o život?
Určitě. Třeba když jsem se propadl do trhliny. Naštěstí jsem jel dost rychle, takže jsem se zaseknul do druhý zdi a tam zůstal. Kolikrát si můžete jen přát, aby to dopadlo dobře. Jenže to je v životě pořád, jako když jedete autem v mlze.
V lyžování způsobil poprask Bode Miller, když vyprávěl, že jel závod v kocovině. Máte podobnou zkušenost?
Bodeho jsem potkal na olympiádě na jednom večírku. Je to slušnej řízek, takovej statnej. Umím si živě představit, že si to dal. A já? Vzpomínám na moje první závody, které jsem zajel dobře, v roce 1996 ve Špindlu. Přišel jsem ve čtyři ráno z pařby a v devět se šlo jezdit s kocovinou. Skončil jsem druhej.
Pokaždé by to tak ale asi nešlo.
Není to pravidlo. Ale někdy to sedne. Nesmím do toho jít s tím, že když to teď nedám, tak je to v háji. Jakmile je člověk ve stresu, i svaly jsou v křeči.
Mimochodem, o čem jste se s Millerem bavili?
Třeba o tom, že si byl taky jen tak zajezdit na Aljašce. Že si to po sezoně nadělil jako odměnu.
Znal vás?
Asi ne. Ale já ho taky pořádně neznal. Já se nedívám na televizi, takže zas takovej přehled nemám. Surfaře, skateboardisty poznám. Třeba basketbalisty, fotbalisty už ne.
Ale takový Ronaldinho vám asi něco říká, ne?
Jasně. To je ten, co se pořád usmívá. Na něm je vidět, jak se tím sportem baví. Byl jsem jednou v Brazílii a tam jsou lidi pozitivní. To je hodně důležitá věc. A nejen ve sportu.
