Čekání pod můstkem tak bylo zbytečné. "Já to neřeším," říkal s klidem Jakub Janda, jednička českého týmu. "Už jsem to párkrát zažil. Pojedem na hotel, lehnu a budu ležet."
Praporky na můstku se třepetaly ve vichru, sněhové vločky svištěly skoro horizontálně nad zemí. Na dopadové ploše parta se sjezdovkami na nohou sešlapávala kousek po kousku navátý sníh.
"Musel by se stát zázrak," říkal Janda těsně před tím, než se k němu dostal verdikt o zrušení závodů. "Ale je pravda, že jednou v Klingenthalu jsem si to taky myslel, a najednou se vítr z minuty na minutu uklidnil."
V Harrachově ale ne. Stejně jako v pátek, stejně jako v sobotu. A v neděli?
"Je to hodně dlouhé," postěžoval si i Borek Sedlák. "Je složité udržovat se zahřátý. Já teď připravený absolutně nejsem, potřeboval bych tak hodinu."
Čeští skokani zachumlaní v rudých bundách, čepice naražené hluboko do čela, popocházeli sem tam, poskakovali. Do české buňky, pod můstek, pak zase zpět. Čekání prý někdy krátí i fotbálkem, teď by jim asi vítr míč odnesl.
"Nejhorší je sednout v boudě a zůstat tam hodinu a půl," radil Janda. "To už se pak nedá rozběhnout. Špatné je to pro koncentraci, ta už není taková, nejste v pohodě."
V době nejistoty se skokani zastavili i u bufetu, popíjeli čaj. "Celý den jsme se omezovali, tak doplňujeme energii," prozradil Sedlák od baru.
"Obědval jsem v půl dvanácté, už jsem měl hlad," přiznal Janda. "Tak jsem si dal horkou čokoládu, snědl jsem kousek sendviče. Váha? Než jdu na věž, tak se převážím, aby to bylo v pohodě."
Po nekonečném sobotním čekání budou muset skokani zvládnout oba plánované závody v jeden den. "To už jsem taky zažil, v tom nevidím problém," tvrdil Janda.
Jen aby uragán zase pod můstky neroznášel zvuk kručení v jeho břichu.
