„A budeme je rozmnožovat!“
Užily jste si aspoň společnou medailovou oslavu?
Hamáčková: Hned po závodě? Proč se na to pokaždé ptáte? Většinou vám finále sebere tolik energie, že se málokdo dokáže v ten samý den urvat a řádit. Užijeme si to po příletu.
Cechlová: Já jsem ve čtvrtek svůj bronz zapila jen jedním pivem. Pak už jsem nedělala rámus, abych Pavlu nebudila.
A druhý den jste ji hnala z tribuny.
Cechlová: To muselo být slyšet, ne? Nechala jsem na stadionu duši. Byla jsem daleko nervóznější než při disku. Křičela jsem: Pojď! To skočíš! Nevadí, ještě jeden...
Hamáčková: Já jsem Věrčino finále strávila ve vesnici u televize. Ale výskala jsem stejně, jako kdybych seděla v hledišti: Dáš to tam! Jo, ten letí!
Povězte, co byste si jedna od druhé vzaly?
Cechlová: Nic. Pavla mi prostě nosí štěstí. Když jsem si na Krétě hodila osobák, taky jsme bydlely spolu.
Hamáčková: Víte, my jsme hrozně podobné. Extrémnější typy.
To vysvětlete, prosím.
Hamáčková: Leckdo by k našim povahám mohl mít výhrady. Ale my se respektujeme a jsme k sobě upřímné. Leckdy se dokonce pohádáme.
Cechlová: To není hádání.
Hamáčková: Ale řekneme si i ošklivé věci.
(Do diskuse vstupuje Boleslav Patera, trenér Hamáčkové: „Obě jsou tvrdohlavé. Musí být. Ta vlastnost je pro sport důležitá.“)
Souhlasíte? Jste tvrdohlavé?
Hamáčková: Jsem impulzivní cholerik. Z toho v atletice těžím. Jinak bych asi moc nenaskákala.
Cechlová: Zato když mně Pavla řekla, že jsem taky cholerik, protestovala jsem.
Hamáčková: Jo, vybuchla jsi: Já a cholerik? To teda ne!
Cechlová: Vždyť některé věci jsou mi jedno. Přežiju i škaredé vzkazy na chatu.
Hamáčková: Třeba že jsme nasolený? No, do toho byste se měli v novinách opřít a napsat, že ne každá muskulatura musí zákonitě znamenat, že ten atlet je nasolenej (nadopovaný, pozn. aut.). Věra je první čistou diskařkou, která hází tak daleko. Protože všechny ostatní před ní už chytili.
Jaké to je, nastupovat proti soupeřkám, které byly v minulosti usvědčené z podvodu?
Cechlová: Neřeším to. I kdyby něco braly teď, stejně je chci porazit. Věřím své cestě.
Hamáčková: Teď je jiná doba než v 80. letech. Dnes jsme přísně kontrolovaní. Lidé by měli být informovaní, jak to funguje.
Cechlová: Copak nikomu nepřijde divné, že juniorský rekord v disku Wylludové z roku 1988 je 74,40? Proč to dneska nehodí ani žádná ženská? Nevěřím, že ten rekord někdy bude překonaný. Nebude.
Hamáčková: Spoustu rekordů už nikdo nezlepší. I když současná atletika je technicky mnohem promakanější.
Co si myslíte o „cukrové“ kauze desetibojařů?
Cechlová: Přišlo mi ubohé popotahovat někoho za to, že si vezme cukr. Vždyť i obyčejná tableta vitaminu B12 má větší účinek. Kde to jsme? Stydím se za to, co Finové udělali.
Hamáčková: Mně zase štvalo, že český národ, aniž přesně věděl, oč jde, hned kluky odepisoval. V televizi, na chatu, bez důkazů. Ale to je pro Čechy typické.
Trenér Patera: Pravý opak jsou Řekové. Loni stáli za sprinterem Kenterisem, i když zjevně podváděl. Tam své symboly idealizují. My je hned srážíme.
Cechlová: Přitom poslední dobou se podařilo zničit pár úplně nevinných sportovců.
|
Kamarádky, spolubydlící, medailistky Věra Cechlová Pavla Hamáčková |
Mluvily jste o ošklivých vzkazech na mailu. Jaké ještě jste měly na mysli?
Cechlová: Třeba že někomu přišel můj výkon ve finále slabý, protože jsem v kvalifikaci hodila víc. Ale tehdy nepršelo, bylo teplo. Každému sedí jiné podmínky. Co by potom měla říkat Číňanka Songová? V kvalifikaci dá 64 metrů a pak ani nepostoupí do osmičky. Lidi, prosím, buďte trochu soudní.
Hamáčková: Já jsem svalový typ, svaly na mě rostou rychle. Takže běžná reakce laické veřejnosti je: To určitě nejde bez zakázaných prostředků.
Trenér Patera: A nikdo neví, co do toho Pavla v posilovně dává.
Který okamžik byl na vaší životní cestě k bronzu nejtěžší?
Cechlová: Rozhodnout se na sportovním gymnáziu, že se chci atletikou živit a dělat ji naplno.
Hamáčková: Já neměla zase tak těžkou kariéru... Snad léto 2001. Už jsem v sobě neviděla další rezervy. Ale pak se obrousil můj vztah s trenérem a ty rezervy se odkryly.
Počkejte, vy tvrdíte: Neměla jsem těžkou kariéru. A co takřka zničené achilovky?
Díky nim jsem si uvědomila, že k vrcholovému sportu potřebuju talent, pevnou vůli, mít natrénováno, být v hlavě odolná - a ještě navrch zdravá. V té jedné věci prostě pokulhávám.
Vydržíte do dalšího šampionátu v Ósace?
Hamáčková: Dva roky? Nevím. Vždycky když mi doktoři rovnají kotníky, tak radši utíkají.
Cechlová: Já taky, když je vidím.
Hamáčková: Budu skákat, dokud mi to bude přinášet víc radosti než bolesti. Jestli toho nechám v Ósace nebo letos, nemá cenu plánovat.
Cechlová: Nenecháš toho. Kdo by potom se mnou bydlel?
Věro, vy jste naopak plánovala, že budete házet ještě 11 let...
Cechlová: Ale s pauzou! A ta nevím, kdy přijde. Zeptejte se manžela.
Odkdy se vy dvě vlastně znáte?
Hamáčková: Tak pozor, neuvěříte, ale vrhaly jsme spolu koulí na žákovském mistrovství republiky v Ostravě. Řekli mi tehdy: Přece tam nepojedeš jen na tyč, vyber si ještě další disciplínu. Bylo mi 14 let, hodila jsem 13 a půl metru a skončila pátá. A Věrka vyhrála.
Cechlová: Ale mě koule nikdy nebavila.
A tyč jste nezkoušela?
Ne. Jen jsem s Pavlou absolvovala na Kanárských ostrovech speciální cviky tyčkařů. Potom se mnou šla diskařský trénink, házely jsme medicinbaly. Je sice proti mě taková drobnější...
Hamáčková (skáče jí do řeči): ...No vidíte, proto s ní bydlím, já miluju, když někdo říká, že jsem subtilní.
Cechlová: Ale když jdeme do posilovny, má stejnou sílu jako já.
Trenér Patera: Zažil jsem s oběma soustředění na Lanzarotte. Musím říct, že ho využily maximálně.
Cechlová: Jo. Pak jsem se 24. prosince vrátila a povím vám, takhle utahané Vánoce jsem ještě nezažila. Byla jsem absolutně vyřízená.
Hamáčková: Přitom to byl jen slabej odvar.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Hamáčková: Na pár prázdninových dnů se svou 13letou sestrou. I na své nové auto, Volkswagen Passat. Ještě jsem si ho ani neužila. Těším se prostě na všední, civilní život.
Cechlová: Já na dovolenou. Dal mi ji manžel za odměnu. Po sezoně pojedeme do Dominikánské republiky.
