Vlastně ne moc často. Babička to totiž neviděla ráda: "Jaký tenis? Alou na louku hrabat seno!" Divila by se, kam se vnuk díky téhle hře dostal.
Bezmála 65letý Štěrba dnes při Australian Open stojí na chodbě před hráčským café a nestačí odpovídat na pozdravy. Nadal, Murray, Roddick, Leconte a další mu klepou na rameno jako starému známému.
Jiní jeho kamarádi zůstali doma – třeba legendární Borg, monacký princ Albert nebo herec Belmondo. "Kdyby tu byli, měli by se ke mně," tvrdí Štěrba, který s tenisem procestoval celý svět jako rozhodčí.
Kromě US Open seděl na umpiru během všech zbývajících grandslamů. Dělal to přes 20 let, v Melbourne naposledy v roce 1988.
Přitom se k té práci dostal docela náhodou. Devět let po srpnové okupaci se jako emigrant z Československa jel podívat na turnaj do Monte Carla. Tam se k němu připletla možnost udělat si rozhodcovské zkoušky. Zkusil to. Hlavně kvůli Borgovi, kterého obdivoval.
Později byl přímo u toho, když se Borg loučil s kariérou. "Byl jsem na lajně. Ani jsem na to neviděl, jak jsem brečel."
Slzy mívá v očích i nyní, jakmile se nedaří Nadalovi. Právě španělský ranař je teď největším Štěrbovým oblíbencem. Ba co víc – Čech po turnajích většinou chodí s akreditací člena Nadalovy rodiny.
Jak je to možné? Před osmi lety chtěl mladičký Nadal divokou kartu pro turnaj v Monte Carlu, kde se teď bývalý rozhodčí stará o servis hráčům. Pořadatelé nechtěli neznámému Španělovi vyhovět, ale Štěrba si jej moc dobře pamatoval z mistrovství světa od 12 do 14 let.
Půl hodiny organizátory přesvědčoval, až nakonec Nadala přijali. Dnešní světová jednička mu to nikdy nezapomene. "Jeho strýc Tony mě zval k nim na Mallorku," popisuje.
Jak má rád Nadala, tak nemusí Federera. "Nelíbí se mi na něm, že je něco jako dřív Noah. Před kamerami hodný, jinak ne," tvrdí. "Jako když Noah jednou na turnaji v Římě podával ruku Lendlovi. Tvářil se mile, ale jakmile ho nikdo netočil, štěkl na Lendla: Shit communist!"
Právě Lendlovi kdysi pomáhal s převozem bagáže do Paříže, Edbergovi dopravoval do Austrálie švýcarskou čokoládu, při Roland Garros popíjel s herci Belmondem, Delonem a Venturou. Několikrát rozhodoval i při exhibici monackého prince Alberta.
"Řešil jsem tehdy zásadní problém. Přišel jsem k němu a říkám: Monsieur, jak vás mám hlásit? Hra, sada, zápas princ Albert? On že ne. Že lepší bude hra, sada, zápas Grimaldi," vypráví s úsměvem.
Jako syn "kulaka" mohl kdysi ve vlasti na vysokou školu zapomenout. Vyučil se soustružníkem. Po emigraci dělal ve slévárně, později vyvolával fotografie. Dnes si gratuluje k tomu, že to tenkrát zkusil s rozhodcovským řemeslem. "Chtěl bych zemřít tak, že spadnu z umpiru. Tenis? To je přece můj život."
