A rozhovor s ním? Plný elánu a expresivních výrazů. Kadence vět se na posluchače jen hrne, sotva stačíte pokládat otázky. Bývalý daviscupový reprezentant oslavil v září šedesátiny, ale zub času Hřebcovi neubral z chuti do života ani píď. Naopak.
"Cítím se skvěle," tvrdí. A pochvaluje si práci profesora Sosny z motolské nemocnice. "Spravil mi už dřív jednu kyčel a začátkem listopadu jsem si od něj nechal udělat tu druhou. Má zlatý ručičky. Vůbec necítím bolest a těším se, až se zase rozběhnu," říká chlapík, kterému životní energii dodává i současné domácí zázemí – o jednu generaci mladší přítelkyně, s níž vychovává šestiletou dcerku Barborku.
"To je zlatíčko. Hraju s ní karty, člobrdo, čtu jí pohádky. Vidíte, to je vlastně pozitivní stránka toho mýho současnýho válení. Mám na ni hodně času," uvědomuje si během hovoru.
A nerozpakuje se přiznat, že teprve teď si vychutnává dětství svého potomka. "U starší dcery Andrey, které je dneska šestatřicet let, jsem to propásnul. Nepamatuju si, když byla malá. To jsem byl osm měsíců v roce pryč po turnajích a díky tehdejšímu režimu jsem si ani rodinu nemohl brát s sebou," vzpomíná.
Život se mu kvůli profesionální dráze tenisty vůbec celý posunul. Paradoxně tak nyní žije s mladší partnerkou, než je jeho dcera Andrea. A další zvláštnost: Barborka je o polovinu mladší než Hřebcův vnuk, syn Andrey.
"Je mu dvanáct, žijou v Německu. Ze srandy říkám, že si vnoučata vlastně dělám sám. Ale Andree to moc vtipné nepřijde. To víte, odešel jsem od její mámy a našel si mladší ženu. To děti těžce nesou, i když jsou už dávno dospělé. Naše vztahy na čas ochladly," přiznává.
Dárky koupí, ale Vánoce nemusí
Ani omezený pohyb o berlích Hřebce nelimitoval v předvánočních nákupech. Už má splněno. "Ale jo, dárky nejsou problém. Ale říkám na rovinu, že Vánoce teda vůbec nemusím.
Uděláme si je na chalupě v Káraném hezké, ale jinak mě strašně štve ten chaos a shon kolem," říká.
A podotýká, že obecně nemusí akce, kde je hodně lidí. "Neměl jsem nikdy v lásce ani velké turnaje. Vyhovovalo mi spíš komornější prostředí. A rád jsem hrál Davisův pohár," říká borec, který reprezentoval Československo v historicky prvním daviscupovém finále. V roce 1975 proti Švédsku.
V úterý tomu bylo přesně 35 let, kdy se Seveřané v duelu proti Čechoslovákům radovali ze zisku "salátové mísy". Hřebec tehdy nastupoval do dvouher vedle Jana Kodeše jako supertalent.
Ale také jako velký bouřlivák. Některé encyklopedie jej dokonce označují za psychicky labilního hráče, který měl potíže s koncentrací během zápasu. Sám Hřebec to potvrzuje. "To není nijak hanlivé. V zásadě je to pravda. Nechal jsem se snadno vyvést z míry a třeba dva tři gemy se nesoustředil tak, jak by bylo bývalo potřeba."
S věkem se prý ale uklidnil. "To přišlo samo. Ale stejně – já nikdy vlastně ani žádný velký bouřlivák nebyl. To se nafouklo. Sice jsem byl proti totalitnímu režimu, vadily mi zdejší poměry, ale nijak speciálně jsem s komunisty nebojoval. Vždycky, když jsem něco někde plácnul nebo udělal, bylo to spontánní. Nepromýšlel jsem nic dopředu," dodává.
