Závodu, ve kterém proti ní stály jen tři soupeřky a který jí nepřinesl žádnou medaili, ale možná něco daleko důležitějšího - nalezla během něj ztracenou sebedůvěru.
"Neskutečné. To snad ani není pravda," kroutila hlavou chorvatská atletka poté, co nečekaně překonala laťku ve výšce rovných dvou metrů.
Ještě v polovině února v Göteborgu to totiž s její výkonností tak dobře nevypadalo. V prvním závodě po dlouhé pauze způsobené zraněním skočila o deset centimetrů méně. Proto si v Praze moc nevěřila. "Vůbec jsme nečekala, že bych mohla skočit tolik. Jen jsem se modlila k Bohu, aby mi pomohl zůstat v klidu a soustředit se."
Podporu shora zmiňovala po závodě opakovaně. A také během něj často upírala zraky - když ne k nebi - k vysokému stropu arény. Poté, co se na třetí pokus přenesla přes laťku ve dvoumetrové výšce, spínala ruce, ukazovala nahoru a posílala polibky. Ale děkovala i fanouškům - nejdřív potleskem a oslavnými tanečky, pak i slovy: "Obrovsky mi pomohli, atmosféra byla fantastická. Když začnou tleskat a skandovat, máte pocit, jako by nebyli vysoko na tribunách, ale hned vedle vás."
Ani v Praze nevynechala Vlašičová svůj obvyklý rituál a před každým skokem publikum dlouze roztleskávala, aby jí pomohlo dostat se do rytmu. Dávala si dlouhý rozběh, tak dlouhý, že v jednu chvíli musela žádat kameramana, aby opustil své místo a udělal jí prostor. Stoprocentní soustředění se jí pak bohatě vyplatilo.
„Myslela jsem si, že se na dvoumetrový skok načekám, přišlo to mnohem dřív, než jsem si myslela. Teď jsem zpátky a jsem nadšená, že můžu zase dělat to, co umím nejlépe,“ radovala se.
Na Prahu bude odteď zřejmě už navždy ráda vzpomínat.
