Na evropském šampionátu seniorů a mistrovství světa juniorů v Budapešti obhajuje česká výprava post nejúspěšnější země kontinentu i světa.
I když se sportovní aerobik v Česku objevil teprve před deseti lety, zastínila reprezentace dlouholeté velmoci, Brazílii, Austrálii nebo třeba Francii.
Chodby a hlediště Kongresového centra vypadají jako zázemí improvizované módní přehlídky. Povalují se tu tužidla, stříbřité flitry, barvy na vlasy a kufříky plné líčidel. Kdo cvičí brzy dopoledne, nemá šanci si přispat. Vstává se v šest, aby závodníci mohli o tři hodiny později stát dokonale připraveni na ploše. Muži mají v tomto výhodu, přesto i u nich by měl ladit každý detail: dres, líčení, účes.
Sporé oblečení ukazuje většinou dokonalou postavu, pod kůží se jasně rýsují svaly. Perfektní vizáž může leckdy rozhodnout o lepším umístění, hledí na ni zejména umělecký rozhodčí. „Vypadá to hezky, když jsou závodníci sladění i výškou,“ říká například trenérka Iva Mrňáková. O víkendu před šampionátem strávila se svými svěřenkami tři hodiny u kosmetičky, aby se dívky naučily perfektně líčit.
Rozhodčí dbají i na úsměv a výraz ve tváři. I když jim docházejí síly, závodníci masku bezstarostnosti udrží. „Někdy si připadám jako v divadle, jako když něco hraju,“ říká Jana Kavříková, vicemistryně Evropy v kategorii párů.
Estetické detaily jsou ale „drobnosti“, které předchází tvrdá dřina. Trénuje se šestkrát týdně dvě až tři hodiny denně. Na začátku přípravy, kdy se tvoří sestava, i víc. „To pak člověk vstává i v noci, aby něco vyzkoušel a do rána to nezapomněl,“ směje se Tomáš Krmíček, několikanásobný světový medailista. Kolik třeba za rok udělá kliků? Neví. Je jich příliš mnoho na to, aby je počítal.
Právě v přípravě se občas stane, že závodník „vytuhne“ čili nedocvičí sestavu do konce. „Za dva týdny si ale tělo na zátěž zase zvykne,“ říká Radka Hufová, trenérka a bývalá mistryně světa v párech. Za rok odcvičí závodníci sestavu víc než dvěstěkrát, ale z toho jen přibližně třicetkrát na závodech.
