Strach? Chaos? Šíření chorob a paniky? Problémy s migranty, kteří se přes francouzské město snaží dostat do Velké Británie? Kdepak! Česká reprezentantka si život na severu Francie užívala. „Calais je ve světě vnímáno negativně, ale samotní Francouzi to tak neřešili,“ říká 29letá Pecková, která je čerstvou posilou brněnského Valosunu.
Tak povídejte, jak na vás Calais zapůsobilo?
Nám se tam s přítelem hodně líbilo. V Česku je to známé hlavně kvůli migrační krizi, my jsme to zase tak nepocítili. Bylo to kousek do Belgie a Anglie. Když jsme měli volnou neděli, snažili jsme se toho co nejvíc projet, sever Francie je opravdu pěkný.
Setkala jste se s běženci?
Džungle (název uprchlického tábora – pozn. red.) byla za městem. Od naší haly, která ležela úplně na druhé straně města, to bylo dost daleko. Přítel (basketbalista Jakub Krakovič, který v Calais hrál za mužský celek – pozn. red.) to měl jinak, ten kolem toho jezdil. Někdy jste viděli uprchlíky i v centru. Občas spali někde v parku. Nebylo to nic hrozného, že by třeba rabovali, nikomu nic nedělali, spíš to bylo smutné. Nebylo to nic strašného, jak se o tom psalo. Nebo my jsme to nepocítili.
Jak situaci vnímali místní?
Mamka mi často říkala, že Calais bylo ve zprávách. Ale i samotní Francouzi, se kterými jsme se bavili, byli z toho překvapení. Vycestovali z Calais třeba do Španělska a tam to viděli ve zprávách. Přitom oni tam žili celý rok a neřešili to. Bylo to i tím, že těch táborů pro migranty je po Francii víc.
Neodrazovali vás známí od angažmá v Calais?
U nás je to hodně zmedializované a doma z toho radost neměli. Ale naši i přítelovi rodiče se byli za námi podívat a viděli, že žádné nebezpečí nehrozí.
Pojďme k basketbalu. Jak se vám zamlouvala nejvyšší francouzská soutěž?
Byla to dobrá zkušenost. Ve srovnání s českou ligou to bylo víc fyzické. V týmech je hodně Francouzek s africkými kořeny, pivotky byly strašně vysoké a hrály hodně silově. Velký důraz se také kladl na obranu.
Váš tým skončil poslední. Co se přihodilo?
(směje se) No, nebylo to moc dobré. Ze začátku to vypadalo nadějně, po Vánocích se to ale sesypalo. Jednu Američanku poslali domů. Druhá, která přišla, se hned zranila. Vleklá zranění mělo víc hráček, k tomu další problémy. Sezonu jsme doklepávali. Bylo ale dobré si zahrát proti jinému stylu, francouzská liga patří mezi nejlepší v Evropě.
Proč se vracíte do české ligy?
Původní plán to nebyl. S přítelem jsme se snažili najít něco venku, ale nevyšlo to.
Hledat angažmá jako pár je asi složité.
Je to komplikované. Říkali jsme si, že bychom mohli být trošku dál od sebe, klidně nějakých 150 kilometrů, ale bylo těžké si vyhovět, aby soutěže měly dobrou úroveň. Nějaké nabídky jsem měla, ale nebylo to až tak zajímavé. Chtěla jsem dobrou ligu – Francii nebo Turecko. Tam by to měl těžší přítel. V Turecku spíš preferují Američany než Evropany. Nakonec si našel místo v Děčíně.
A vy v Brně.
Cítím oboje emoce. Jsem trošku zklamaná, že nevyšlo zahraničí, ale nechtěla jsem už čekat. S holkama z Valosunu jsem navíc trénovala, v Brně jsem hrála a znám to tady. Navíc je tady šance na Eurocup, myslím, že to byla dobrá volba.
Nejprve ale musíte projít přes říjnovou kvalifikaci proti Kelternu.
Nikdy jsem to nezažila, že hned na začátku sezony budou rozhodující zápasy. Doufám, že se dobře připravíme, a snad to klapne. Ale zatím jsem neměla možnost se podívat na Němky, neznám jejich sílu.
Ve Valosunu je řada nových hráček, jak na vás tým působí?
Jsme komplet pár dní, všechno si sedá, učíme se akce. Potřebujeme čas, o víkendu nás prověří turnaj. Tým po lidské stránce máme fajn, teď ještě doladit tu basketovou.
