Co s vámi to výročí dělá?
Výročí svatby s Děčínem? Milé! Jde o důkaz, že jsou v Čechách výjimky, že se někde ve sportu může pracovat koncepčně. Děčín je touhle strategií pověstný. Což mi bylo jasné předem, protože tu pracoval už Honza Skokan sedm let. Říkali mi: Když to bude mít hlavu a patu, není důvod cokoli měnit. Ani pro mě. Je to vzájemná symbióza.
Ale měl jste nakročeno do Ústí.
Našlápnout jednou nohou nestačí, musíte práh překročit oběma. Ústí projevilo ústy manažera Berana zájem. Museli se domluvit s Chomutovem, kde jsem byl pod kontraktem. Jenže Ústí ho nekontaktovalo, Děčín byl pružnější. Přemlouvat někoho, aby mě přijel koupit za tři míče? Nebyl to žádný balík. Ale Ústí si možná myslelo, že se nic neděje, i když jsem jim o nabídce z Děčína říkal.
Deset let na jednom místě. Není to už rutina, která se zajídá?
Pokud si vážíte některých hodnot, tak vám rutiny nevadí. Pro mě je Děčín mimořádná destinace. Přijít do děčínské haly, to je jako přijít do chrámu. Novou Maroldovku jsem viděl nejdřív na modelu, pak se to zhmotnilo. A ta atmosféra při utkáních! Mít 10 let stejný tým, byla by práce obtížná. Ale zůstali už jen dva mohykáni Jakub Houška a Míra Soukup. Pořád ovlivňuju jiné lidi, byť všichni běhají po palubovce s nápisem BK Děčín. Nesmírně mě to naplňuje.
Dáte další desetiletku?
Pokud to bude takhle klapat dál, je to reálná představa. Smlouvu mám ještě na dva roky.
Jak se za těch deset let změnil Pavel Budínský?
Zestárnul, ztloustnul, zešedivěl, taky dozrál, zmoudřel, získal strašně moc poznatků a zkušeností. Mám detailní přehled, co se v klubu děje. A vím hodně věcí o hráčích, což je gró naší hry a našeho v uvozovkách úspěchu. Vím, co umějí na hřišti, ale taky jací jsou lidé. Hodně hráčů tady pracuje dlouho. To je obrovské plus. V jiných klubech přijde nový trenér, a než pozná prostředí a kádr, už musí pryč. Já to mám jednodušší, myslím, že dokážu rychle uchopit a vyřešit problémy.
Doporučil byste hokeji a fotbalu, ať trenéry víc podrží?
Fotbal a hokej je u nás příliš velký byznys a ve vedení je dost lidí, kteří mnohdy tolik sportu nerozumí. Mají moc díky penězům a nechávají se často unášet. A trenéři to mají těžší. Ovlivňovat 30 hokejistů nebo 25 fotbalistů, když s každým musíte řešit jeho agenta, jeho kontrakt, jeho ego, to si vůbec neumím představit. Basket je jinde, mám 12 hráčů a každý zná svoji roli. Navíc sem přijdou a mají respekt jak k téhle organizaci, tak k mé osobě. Vždyť jsme za těch 10 let nebyli horší než pátí. A když je tam jeden trenér, tak všichni vědí, že já jsem ten, co tady dělá v uvozovkách bosse. Takhle to funguje v anglickém fotbale i v NBA, třeba Mike Krzyzewski vede univerzitu Duke přes třicet let!
Jak se za 10 let změnil klub?
Hodně omládl, kromě mě. I v managementu jsou mladí, angažují se mladí hráči; to i kvůli finanční situaci. Pod panem Skokanem tu bývali vyhraní kluci na sklonku kariéry jako Janouch, Zalužanský, Bašta, Geršl. Teď Vyoral 21 let, Kaša 22, Bažant 23. Já nikdy neměl možnost, aby mi řekli, Pavle, postav si mančaft úplně podle sebe. Na začátku jsem to zkoušel. Když se ptali, koho přivedeme, napsal jsem hráče Nymburka. Oni na to, že na takové nemáme. Takže sem přicházejí kluci z klubů, které většinou víc prohrávají než vyhrávají. A my je tady učíme vítězit, což není zrovna lehká záležitost.
Máte trenérský vzor?
Na první dobrou řeknu Željko Obradović, osminásobný vítěz Euroligy. S Fenerbahce teď hrál na Panathinaikosu, kde trénoval třináct let v kuse, a oni ho vítali: King is back! Úžasná oddanost.
Je reálné, abyste trénoval v cizině?
Myslím, že není. Musel bych vést klub, který bude dlouhodobě v pohárech. Anebo být dlouho u reprezentace a mít výrazné úspěchy. Pak by možná někdo řekl fajn, i čeští trenéři, kteří mají českou školu, jsou dobří. Konkurence je silná. Balkánci jsou výborní, Španělé mají svoji školu, přicházejí Američané.
Schylovalo se někdy k odchodu?
Asi úplně ne. Když někdo sondoval terén, Děčín rychle reagoval. A novou smlouvu jsem prodlužoval půl roku před koncem staré. Podepisování kontraktu po Vánocích ve vás vzbuzuje pocit, že organizace si váží vaší práce, že jste její pilíř.
Kolik hráčů vám prošlo rukama?
35 až 40, to není moc. Ale Děčín je konzervativní. Fakt něco jak Manchester United, kde byli kouč Ferguson a legenda Giggs 17 sezon. Tady je Soukup 13 sezon, Jakub Houška se mnou 10, Sanders byl šest, Alič pět. Každý tady zanechá stopu. Pokud to není úplně propadák, mají tu hráči důvěru.
Jste už jako rodina?
S manželkou si doma říkáme: Děti zase zlobily. Máme ty děti rádi? Máme! A hráči jsou už jako moje děti. Vědí, že jsem přísný, nesmlouvavý. Že z nich chci vyždímat to nejlepší. Ale připomínám jim, že když večer usínám a říkám si, že stejně ty naše kluky mám rád. Nejdřív je v klubu učíme chodit, pak mají pubertu, nakonec zjistíte, že pracujete s dospělýma chlapama, kteří už sami mají děti...
Jak moc si je pouštíte k tělu?
V žádném případě s nimi nechodím na pivo, výjimkou je posezonní grilování. Anebo když byl tým v útlumu, u piva jsme si promluvili. To je jednou za 2-3 roky. Jinak chodí sami, dokáží si problémy vyřešit mezi sebou. Jít s nimi by byla cesta do pekel. Musí chápat, co je respekt. Za dobrou práci mají odměnu, nebráním jim v osobním štěstí, ve studiu. Pavel Houška vystudoval inženýra, i když jsem ho někdy potřeboval na tréninku. Jednou ho stejně bude živit škola, pořád jste jedno zranění od konce kariéry.
Mít kredit ve fotbale, jaký máte v basketu, jste slavný a bohatý.
Pro mě je bohatství, že mám krásnou a zdravou rodinu a že mohu dělat to, co mě baví. A zápasy v Děčíně, to je unikátní záležitost, která mě strašně dobíjí. Ve sportu si někteří mohou vydělat tolik peněz, že se vám o tom ani nezdá. Basketbal v Čechách takový není, ale já si nestěžuju.
Jak relaxujete?
Mám dvě děti, už povyrostly, jezdíme na kolo. Já mám rád i koloběžku. Poslouchám gramodesky, rád si povídám s lidmi, nabíjejí mě. Třeba i u piva v restauraci. Snažím se o domácí práce, chodím po kopcích. S holkou dělám úkoly, vracím se do Sámovy říše, řešíme výměnný obchod. Zábava z pozice táty.
Co si pouštíte za hudbu?
Všechno. Mám kolem tisícovky desek. Teď jsem poslouchal moje oblíbené fláky - Kenny Rogerse, Smokie, Pavla Bobka, Petra Nagyho, všehochuť. Dám si dvě deci červeného, trochu si zapřemýšlím, slyším praskání elpíčka a je mi fajn.
Pořád žijete v Chomutově. Proč?
Nechtěl jsem dělat manévry a omezovat rodinu. Když jsem Děčín bral, měli jsme čtyřměsíční dceru. Bydlíme v dobré lokaci, žena tam učí ve škole, děti teď chodí do školky a školy, všechno v dosahu. A já nevěděl, jak to v Děčíně bude vypadat. Když jsem přicházel, končil respektovaný Zdeněk Hummel, bývalý reprezentační kouč. Najednou otevřel dveře haly třicetiletý trenér z Chomutova a jediný, kdo mě pozdravil, byla paní Čermáková z vrátnice. Věděl jsem, že bude očekávání, jak si ten mladíček povede.
Jste výřečný, lákají vás do politiky?
Lákali, ale s díky jsem odmítl. Výřečný jsem možná proto, že rád čtu noviny. Ale politika, to není pro mě.
Přes chválu konec. Slova Jansty kouč nechápal Byť za hru na evropském šampionátu ve Slovinsku dostal český národní tým kredit od zahraničních expertů, trenérovi Pavlu Budínskému po něm basketbalová federace smlouvu neprodloužila. A její šéf Jansta ho vyzval, aby šel sbírat zkušenosti do zahraničí. Podivný konec reprezentační éry kouče i po čase trochu mrzí. "Já těm slovům moc nerozuměl. Pracoval jsem 6 let u národního týmu, to je myslím dost mezinárodních zkušeností. Když jsem nastupoval, nikomu to nevadilo. A po 4 letech jsem se dozvěděl, že mi zkušenosti chybějí," nechápal Budínský oficiální důvody poněkud nečekaného konce. "Trochu mě to pořád mrzí, čekal jsem jiný scénář. I když jsem i malinko počítal s variantou, že to takhle může dopadnout. Když se v našem basketbalovém prostředí pohybujete dlouho, tak víte, že musíte počítat s ledasčím." Budínský už podobnou situaci zažil. "Byl jsem asistent u výběru, který Zdeněk Hummel v roce 2007 podruhé za sebou dovedl na mistrovství Evropy. Já slyšel rozhovor, kdy se mluvilo o prodlužování jeho smlouvy, ale nakonec nepokračoval. Byly tam nějaké tlaky, tak se to změnilo. Říkal jsem si, že v této situaci můžu klidně ocitnout taky." A taky se to stalo. "Byla to malinko jiné, mně smlouva končila. Federace vybrala nového trenéra, já to plně respektuji. Spíš mi vadil jen způsob komunikace a oficiální důvody. Věci, co nejsou pravda, ale jedna bába povídala. Jistě, byly tam nedostatky, ale lidi by měli pochopit, za co nesou odpovědnost hráči a za co kouč." Na výkony českého týmu na Eurobasketu 2013 je hrdý. "Hráli jsme vyrovnaně třeba proti Španělsku, to je dobrá vizitka. Ale po Euru měli najednou někteří velké oči a pocit, že jsme je měli pomalu porazit. Že jsme byli v tak těžké skupině jeden koš od postupu mezi posledních 12, to byl velký posun v rámci našich možností někam, kde český mužský basketbal léta nebyl." Jenže po Euru přišla i kritika. "Najednou jsem dostával otázky, proč Veselý nedával šestky, proč to či tamto. Někteří lidé mají pocit, že trenér ovlivní úplně všechno a nese za všechno odpovědnost. Netvrdím, že to bylo dokonalé, ale odevzdali jsme maximum. Jsem spokojený, že jsme hráli jako tým, protože ten je u mě na prvním místě. Na naše vystoupení nikdo nemůže říct ani popel." |
