Sama nedělní dění na kurtu číslo 1 charakterizovala následovně: „Byl to hroznej, vypižlanej zápas. Ale taková výhra se počítá. A je pro mě hrozně důležitá.“
Téměř dvě a půl hodiny posílaly s Japonkou Naraovou míče přes síť. První set prohrála Strýcová 1:6 a slunečnou Paříž pro ni málem začal halit strašák deváté porážky.
„Naštvaná jsem být nemohla,“ líčila. „Zápas pořád pokračoval, pořád jsem měla šanci vyhrát. Možná jsem první set chtěla hrát nějaký světový tenis, na který jsem vůbec neměla a momentálně nemám. Musela jsem si co nejrychleji uvědomit, že je třeba hrát ošklivěji.“
Plán zněl: zkusit Japonku utahat. „Dostat ji malinko do únavy. A taky být trpělivější. Jinak by to bylo 1:6, 2:6 a šla bych domů,“ říkala Strýcová. „Zvládla jsem to a jsem za to moc ráda.“
Při své výsledkově zlé šňůře narážela na sokyně, o nichž soudí: „S takovýma holkama se dá prohrát. Proti Stephensové nebo Suárezové svým způsobem nemám co ztratit, jdu tam a snažím se hrát co nejlepší tenis. S touhle holkou jsem já ta favoritka.“
Šlo vyloženě o triumf vůle. Urvaný, vydřený. „Ale tak to v tenisu občas je,“ povídá. „Navíc v Paříži se každý počítá! Vždyť já tu před dvěma lety ještě měla jediný vyhraný zápas,“ vzpomíná na svoji neradostnou antukovou bilanci.
ZPRAVODAJSTVÍ1. den Roland Garros |
Předchozí týdny a měsíce se u ní nabízelo „něco změnit“. Ale co? A je to vážně potřeba dělat za každou cenu?
„Měla jsem spoustu pozitivních tréninků, cítila se na nich dobře. Ale prostě se to nějak blbě sešlo,“ popisovala Strýcová svůj opačný přestup. „Možná jsem v těch zápasech nezahrála nic navíc, ale nebyla jsem úplně na dně. I tohle se stává.“
A tak jí pomáhala třeba čtyřhra po boku Andrey Sestini Hlaváčkové.
„Strašně moc. A byl to ukazatel, že hraju dobře. Že na to mám,“ líčí. „Jen jsem to v singlu neuměla poskládat. Nebo zahrát ve vypjatých momentech něco navíc. Ale člověk musí pořád věřit, trénovat – a ono to někdy přijde. Přišlo to.“
