Jaká tedy byla letošní sezona?
Barbora Špotáková: Zvláštní, ale z mého pohledu určitě ne špatná, protože jsem po třech letech hodila zase 65 metrů. Našla jsem nového trenéra, novou energii.
Zuzana Hejnová: Byl to vážně zvláštní rok. Pro mě to bylo těžké hlavně v tom najít motivaci. Připravovala jsem se na olympiádu a když mi řekli, že nebude, hrozně mě to srazilo. Neměla jsem moc chuť trénovat, protože jsme netušili, jestli nějaké závody budou, nebo ne. Pak se to naštěstí rozjelo, ale nedala jsem do toho to, co bych potřebovala. Proto jsem nebyla ani spokojená s výkony.
Česko se teď pere s druhou vlnou koronaviru. Jak zvládáte trénovat?
Š: Nikdo neví, co bude, je pro nás složitější plánovat soustředění a podobně. Z mého pohledu je extrémně náročné ještě k tomu to domácí učení. Starost o domácnost, vaření, to s profesionálním tréninkem dlouhodobě úplně nejde skloubit. Chvíli to zvládnu, ale doufám, že to brzo skončí. A příprava tím bude ovlivněná úplně celá. Nesmíme se ale nechat zlomit a zdeptat, přinejhorším můžeme trénovat doma na Julisce.
H: Začali jsme přípravu celkem standardně ještě na Šumavě. Teď můžeme trénovat na Julisce, vystačím si i v parcích. Příští týden odjedeme na soustředění na Kanárské ostrovy, tak snad příprava až tak ovlivněná nebude.
Atletický mítink Kladno hází a Kladenské memoriály. Radost vítězky Barbory Špotákové.
Co vás tedy přesně čeká?
Š: Taky se chystám stejně jako Zuzka na Kanárské ostrovy, ale už v době, kdy se musí dělat testy staré maximálně 2 dny. Když z týmu někdo vypadne, ztrácí to trochu smysl. Musíme se modlit, aby všichni byli negativní, v tomhle je to složitější. Museli jsme měnit ostrov, ale jinak trénink vypadá dobře. Nejsme zlomení.
H: Já odlétám na Tenerife na 14 dní, pak se vrátíme domů, tak snad budeme negativní a nebudeme muset být v karanténě. Pak uvidíme, jestli se povede odletět do Jižní Afriky, to zatím nevíme, ale určitě bychom rádi. Víme, že nám to tam svědčí.
Š: Po Novém roce začneme Nymburkem a doufáme v Portugalsko, Turecko. Už je to všechno zarezervované s tím, že věříme, že to vyjde.
H: Já bych chtěla do Jižní Afriky jednou do Vánoc a pak se tam vrátit ještě v lednu, ale nevíme, co bude. Čeká se tam na otevření univerzity, která je zavřená od března. Ale vypadá to, že je to na dobré cestě. Tak snad se podaří odletět, jinak existují varianty v Evropě.
Je složité nastavit hlavu na to, že vás vlastně čeká to stejné co před rokem?
Š: Příprava je naplánovaná a my věříme, že vyjde. Je to podobné minulým rokům i cílům.
H: Taky se snažím připravovat jako každý rok. Jiné je to v tom, že nemáme až na tak dlouhou dobu naplánované výjezdy i kvůli podmínkám, které se mění. Musí se hodně improvizovat. Co si naplánujete, nemusí úplně vyjít. Jsme zvyklí mít naplánované všechno, teď to dlouhodobě nejde, což je na psychiku trochu náročné.
Š: Jak jsem měla zdravotní potíže, byla jsem nucena improvizovat, což je dost náročné. Naštěstí jsem ale jen sama s trenérem, takže trénink můžeme flexibilněji upravovat, v čemž mám výhodu, že netrénuju ve skupině.
H: Mě zase dlouhodobě nebaví trénovat samotnou.
Zuzana Hejnová na trati 300 metrů překážek v rámci Inspiration Games v Papendalu.
Jak zvládáte testy na covid-19?
Š: Já byla jen jednou, daří se mi tomu vyhýbat. Pohybuju se na trase Juliska, domácnost, takže nejsem často ve společnosti mnoha lidí. Test byl hodně nepříjemný, ale zas tak často to nebude.
H: Já byla dvakrát, poprvé v srpnu, teď podruhé. Buď jsem měla jemnou zdravotnici, nebo mi to nepřišlo zase tak strašné. Je to nepříjemnost, ale dá se to.
Š: Domácí učení je horší, bych řekla. To je návrat do středověku, jestli chceme úplně blbé děti… Vzdělání je nejdůležitější a tohle je fakt velký průšvih. Jediné, co mi na téhle věci fakt vadí.
Jaký je vlastně nyní váš denní režim, Báro?
Š: Někteří to mají i horší. Já mám pořád flexibilní práci, takže jsem na tom určitě líp než jiní. Nestěžuju si, ale kvůli dětem si přeju, aby tohle co nejdřív skončilo.
Jak zvládáte učení s Jankem?
Š: Myslím, že dobře. Spíš myslím na ty lidi, kteří nejsou tak v pohodě jako my. Nemají tak flexibilní pracovní dobu, nejsou tak zaopatření jako my, nežijí v baráku se zahradou. Hrozně myslím na mámy, které jsou zavřené v paneláku, musí mít home office. To musí být hrozně těžký. My to zvládáme dobře, ale přeju všem, aby se děti vrátily do škol.
Barbora Špotáková doma v Unhošti se syny Jankem a Darkem a životním partnerem Lukášem
Učitelka z vás nebude?
Š: Nene, já jsem hodně přísná. Vždycky vidím rozdíl mezi mnou a učitelkou online, a to je markantní rozdíl. Ta má hlásek… jako med.
Je něco pozitivního, co vám tahle doba přinesla?
H: Mám pocit, že všichni jsou zamračení. I prodavačky jsou nepříjemné, čemuž i docela rozumím. Ale pozitivní je, že jsem stihla udělat věci, na které nemám normálně čas. Byla jsem dlouho u rodičů, můžu se věnovat malému psovi. Maličkosti, které si člověk musí najít.
Š: Dá se najít hodně pozitivních věcí. Už jen to, že si člověk váží všeho – blbého špinavého fitka. Když nás pustili do posilovny, jásali jsme. Teď vzpomínáme s klukama na aquapark, že se půjdeme vykoupat, až ho otevřou. Je potřeba si najít své spojence a čelit tomu. Máte čas se zamyslet, třeba jak si vážíte babiček. My jsme nepřerušili vztahy. Přes všechno to ´nechoďte k prarodičům´, jsme se dohodli, že než aby se ustýskali, budeme se vídat naopak víc. Soudržnost je třeba lepší a nikdo vám ji nevrátí.
Zuzano, vy na Instagram často přidáváte veselé příspěvky. Snažíte se tak lidi motivovat, aby se víc usmívali?
H: Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří jsou naštvaní a vidím, jak se mračí. I přes roušky je to vidět. Jsou nepříjemní. Snažím se je proto motivovat…
Š: Proto já chci vždycky se Zuzkou bydlet na závodech. Tam jsou všichni soustředění, chodí jak bubáci a my se s Zuzkou smějeme na pokoji. To je základ, Zuzka to tak má.
H: Myslím si, že člověk musí být za každou cenu pozitivní. Do depresí se dostanete lehce, když začnete myslet negativně, a to nechceme.
Š: Pozitivem téhle doby je, že si snad lidi uvědomí, že co se zdraví týče, nemají se spoléhat na stát, že jim zabezpečí nějakou péči, ale že mají sportovat a starat se o sebe. Že je to o vlastní odpovědnosti. Abych nebyl tlustý jako prase a tak dále…
Máte nějaké historky z téhle doby, na které si i po letech vzpomenete?
H: Třeba na to, že když si člověk chtěl dát něco k jídlu, musel to jíst na ulici.
Š: Nebo když jste si chtěli dát pivo, tak jste si přišli, jako kdyby vám bylo 17, schovávali jste se. (smích) Budu vzpomínat i na to, že v Jankově první a druhé třídě jsem se stala učitelkou.
Jaká bude podle vás olympiáda?
Š: My atleti přivezeme pět medailí. Dvě zlaté a tři stříbrné. (smích)
Myslel jsem spíš atmosféru, diváky, testy, karanténu…
H: Bude to určitě zajímavé. Jsem ráda, že jsem zažila standardní olympiádu. Že jsme si to užili se vším všudy - s vesnicí, kde jsme byli všichni pohromadě, s diváckou kulisou a podobně. Teď to tak asi nebude. Budeme hodně v bublině, izolovaní, testovaní. Trochu se bojím, aby nebyly povinné vakcíny. Upřímně se na to moc netěším, jestli to bude probíhat takhle. Vím, že je to svátek všech sportovců, ale v takové izolaci nevím, jestli z toho bude mít člověk až takovou radost.
Š: Já nad tím zatím nechci moc přemýšlet. Lukáš (partner) tam jede, i kdyby byla olympiáda bez diváků, což se může stát, a to je pro mě důležité. Zas budou jiné zážitky. A my vám ty medaile přivezeme.
