Uplakaná Chorvatka překvapenou reportérku hned objala. „Není nad setkání se zpocenou vítězkou,“ zažertovala někdejší skvělá deblistka.
Načež Lučičové-Baroniové připomněla její první výhru v hlavní soutěži Australian Open v lednu 1998: „Víš, koho jsi porazila? Mě!“
V dalších minutách ze čtyřiatřicetileté ženy s pohnutým osudem tryskaly emoce. „Je to bláznivé. Jsem v šoku. Bůh je dobrý. Kdysi se mi ani nesnilo, že se sem jednou vrátím. Nikdy nezapomenu na tyhle dva týdny, na tyhle chvíle, které napravily všechno špatné.“
Odmalička ji týral její otec. Brutálně ji bil, trýznil ji psychicky. S matkou a sourozenci před ním s pomocí kamaráda Gorana Ivaniševiče prchla z Chorvatska do USA. Dětská tenisová superstar musela z osobních a finančních důvodů nadlouho přerušit kariéru.
A nyní v Melbourne prožívá okouzlující momenty: „Minuty čisté extáze jsou úžasné.“
Vzdát? To by mě museli z kurtu odvézt
Jak posléze vysvětlovala na tiskovce, rvala se s Plíškovou, třebaže se obávala, zda její tělo vydrží. „Ale řekla jsem si, že to nevzdám. To by mě museli z kurtu odvézt.“
Než po střídání stran za stavu 5:4 ve třetím setu naposled nastoupila na dvorec, vylovila z tašky růženec. Pověsila si ho na krk a zachytila ho za ramínko podprsenky, aby jí při hře nepřekážel.
„Věřila jsem, že mi dokáže pomoct jedině bůh. Nebylo to něco promyšleného, ale cítila jsem se silnější. Prostě jsem to udělala. Boží laskavost mě dostala takhle daleko.“
Už v závěru uvolněné konverzace se Stubbsová zeptala: „Dovedeš si představit, že bys získala titul?“
Hrdinka okamžiku s mohutnou bandáží na stehně i lýtku se rozesmála a opáčila: „Podívej se na moje nohy!“
„Vypadají skvěle,“ namítala Stubbsová. „Jo, můj manžel si to taky myslí,“ šprýmovala Chorvatka. Krátce poté začal její pokus zotavit se do čtvrtečního semifinále proti Sereně Williamsové. „Dám do něj celé své srdce,“ slíbila v sále pro rozhovory. „Nechám se zase o něco víc obvázat a snad se nerozpadnu.“
