Pryč je loňský rok, pryč jsou zdravotní problémy i nepovedená olympiáda v brazilském Riu, atlet Jiří Sýkora se už plně soustředí jen na rok 2017.
A aktuálně na sobotní halové mistrovství České republiky ve vícebojích. „Je to jeden z těch důležitějších závodů, takže doufám, že vyjde dobře,“ přeje si dvaadvacetiletý rodák z Třebíče. „Budu mít další možnost splnit limit na evropský šampionát v hale, což by snad mělo vyjít,“ věří.
Jeho optimismus podporuje i fakt, že trable s obraženou patou prý už umí podchytit. „Existuje jakási speciální podpatěnka, což je kus tvrdého plastu, který roznese váhu těla do celého chodidla. Prostě se nesoustředí jen do jednoho místa. To mě momentálně drží při životě,“ usmívá se juniorský mistr světa v desetiboji z roku 2014.
Bezprostředně po jeho zatím životním závodu bylo kolem mladého atleta z Vysočiny najednou pořádně živo. Atletičtí odborníci i novináři ho začali srovnávat se skvělými českými vícebojaři, jakými byli Robert Změlík, Tomáš Dvořák či Roman Šebrle. A všichni měli okamžitě jasno – Sýkora by mohl být jednou ještě mnohem lepší.
Jenže.
Po raketovém nástupu přišel útlum a humbuk kolem talentovaného atleta z Vysočiny pomalu ale jistě utichal.
„Ušil jsem si sám na sebe bič, když jsem vyhrával. Najednou bylo i druhé či třetí místo málo. Přechod z juniorů k dospělým je prostě těžký,“ přiznává Sýkora. „Ale peru se s tím,“ ujišťuje.
Za hlavu už hodil i svoji olympijskou premiéru, která z jeho pohledu nedopadla ani trochu dobře. Naděje na slušný výsledek skončila ve chvíli, kdy nezvládl základní výšku v tyčce. V olympijském desetiboji pak u jeho jména svítí údaj o konečném 25. místě, na který ale není ani trochu hrdý.
„To, že jsem nezaložil vůbec nic v tyči, mě dorazilo,“ vrací se ve vzpomínkách do loňského srpna atlet Olympu Praha. „Pak už mi šlo jen o to, abych neměl napsáno, že jsem se jen zúčastnil. Tak aspoň to 25. místo, no.“
Jednoho trenéra Svobodu vyměnil za druhého
Sýkoru objevil pro atletiku třebíčský trenér Pavel Svoboda, pod jehož vedením se intenzivně připravoval od svých 14 let. A jejich vzájemná spolupráce skončila teprve loni, kdy mladý vícebojař přešel pod Luďka Svobodu.
„Trpělivost vyčkávat na top snímek bych měl, ale horší by to bylo se svědomím.“ |
„Už jsem s ním trénoval i předtím, takže jsem to měl o to lehčí. I výsledkově to docela klape, začínají mi zase padat nějaké ty osobáky. Možná už jsem změnu potřeboval,“ zamýšlí se Sýkora. „Každopádně můj bývalý trenér dojíždí na některé závody a občas mi ještě poradí. I proto je pro mě ten přechod od jednoho trenéra k druhému příjemný,“ doplňuje.
Jednou z disciplín, v níž si před časem vylepšil osobní maximum, je tyč. „Tam jsem měl dost rezervu,“ přiznává, že skok o tyči nepatří zrovna mezi jeho nejoblíbenější momenty v závodě. „Nemám rád ani běh na 1 500 metrů. Ale naštěstí ho musím absolvovat tak jednou za měsíc, takže se to dá zvládnout,“ směje se Sýkora.
Plán? Aby to v Polsku cinklo
Jeho nejbližším cílem je už zmiňovaný domácí šampionát vícebojařů v pražské Stromovce a splněný limit pro Bělehrad, ovšem uspět plánuje také na červencovém mistrovství Evropy atletů do 23 let v Polsku. „Tam už by to zase chtělo, aby to nějak zacinkalo,“ přeje si rodák z Vysočiny, který kromě atletiky miluje i focení. Převážně prý přírody.
„Je pravda, že foťák balím skoro pokaždé, když někam vyrážím,“ souhlasně pokyvuje hlavou. A jaký svůj snímek považuje za zatím nejzdařilejší? „Nejvíc se ve fotobance, kam fotky ukládám, prodávala jedna se zebrami. Zachytil jsem je v Africe na safari, když jsem stál asi padesát metrů od nich. Měl jsem štěstí, že si zrovna stouply do kruhu, čímž vytvořily ideální kompozici,“ popisuje s nadšením.
Svému koníčku by rád věnoval mnohem víc času, jenže zatím u něj pořád ještě vyhrává atletika. „Trpělivost vyčkávat na nějaký top snímek bych asi měl, ale horší by to bylo s mým svědomím. Pořád by mi v hlavě strašilo, že místo toho, abych pořádně regeneroval, se ve volném čase někde chladím v rákosí,“ usmívá se Sýkora.
Ale kdo ví, možná se jednou bude focením živit. I když v poslední době malinko přemýšlel spíš nad jiným podnikáním. „Napadalo mě, že by třeba jednou nemuselo být špatné pustit se do zajišťování a hledání vhodných míst pro soustředění sportovců. Otázkou ovšem je, jestli se tím dá vůbec uživit,“ krčí rameny.
Že by zatím při atletice pokračoval ve studiu na některé vysoké škole, však neuvažuje. „Nejsem studijní typ. Tuhle etapu jsem uzavřel dokončením hotelové školy v Třebíči,“ má jasno Sýkora.
