Byl to pro vás asi velký nervák? Kdy vlastně začal?
Když jsem byl v poslední sérii šestý a mělo skákat ještě dost dálkařů, kteří nastupovali s lepším výkonem. Nervy probíhaly.
Na Gomise, který skákal jako úplně poslední, jste se díval?
Koukal jsem na všechny pokusy těch, co můj postup mohli ohrozit, ale asi pěticentimetrovým otvorem pod kapucí.
Loni vám zabránila v nominaci na letní ME jen smůla. Berete to teď jako návrat přízně atletických patronů?
Jo, teď mě potkalo štěstí, které jsem vloni neprožil. Tehdy mi k limitu 795 cm chyběl pouhý centimetr. Teď mi nějaký anděl strážný právě ten jediný centimetr přidal, protože devátý Belgičan skočil 778 a tudíž nepostoupil.
Věřil jste, že váš první pokus 779 centimetrů může být postupový?
Nevěřil. Myslel jsem, že po prvním pokusu to půjde ještě dál, že se zlepším. Nevyšlo to, tím, jak byla soutěž rozvleklá, jsem se nemohl trefit do odrazu, vždycky jsem trochu zatuhnul. Radši mám závody, kde to frčí.
Co na životní úspěch svého svěřence říkal váš kouč Josef Karas?
Ani jeden jsme neměli slov, spíš štěstí v očích.
Jak se vám zamlouvala poměrně bouřlivá atmosféra? Stačil jste ji vnímat?
Stačil, dokonce jsem viděl rodiče, jak jsou netrpěliví, seděli na tribuně s obličeji v dlaních. Atmosféra byla suprová a doufám, že při pátečním finále bude ještě lepší.
Den před závodem jste hovořil o tom, že postup do finále by pro vás byl splněným snem. Platí to pořád?
Jasně, stoprocentně. Sen se mi splnil a ve finále ať se stane, co se stane. Bude tam šest pokusů, budu klidnější. Často začínám pořádně skákat až čtvrtými pokusy, tak by to mohlo vyjít.
V kvalifikaci nikdo nepřekonal osmimetrovou hranici. Dá se to tady skočit?
Určitě. Skáče se tady dobře, jen člověk musí počítat s tím, že je to na palubovce a tudíž to trochu kope.
Na páteční finále jste pro rodinu zakoupil patnáct vstupenek. Jste snad vědma?
Vědma nejsem, ale do poslední chvíle jsem doufal, že příbuzní nebudou muset zůstat doma a já nebudu muset lístky prodávat. To by přece bylo trapné, ne?
