Snídaně se dávaly sportovcům do autobusu. Na stadion se přijíždělo ještě za tmy, rozběhy začínaly v osm hodin, krátce po rozbřesku. Před jedenáctou nastal konec života. Pokud teploměr ukazoval 34 stupňů Celsia, na ploše bylo běžně o deset stupňů víc! Vše živé se ukrylo někam do klimatizovaných prostor. A vládlo neskonalé vedro, živáček hlavu nevystrčil.
Pauza trvala do půl šesté odpoledne. To začínaly finálové závody. „To už byl stadion většinou chráněný stínem,“ říká Kašpárková. „Vedro se dalo vydržet.“ Takhle to bude vypadat i na olympijských hrách příští rok. Ať se to zdá jakkoli zlé, šéftrenér atletů Václav Fišer má ještě horší zážitek. „Proti Atlantě rok předtím byly Atény procházkou růžovým sadem! Žádná zvláštní opatření jsme nedělali. Horko? Nic tak nepřekonatelného. Nejlepší je vyhledat stín!“
Desetibojaři, celé dva dny závodící na slunci, s sebou nosili velký deštník. A na hlavu bílou čepici, kterou si často namáčeli ve studené vodě. Lehké, nejlépe plátěné světlé čepice, na ty by nikdo neměl zapomenout, doporučuje šéftrenér. „A chránit si zátylek. Pamatuju, jak nám v osmdesátých letech tehdejší šéf Michal Dajbych dal dělat čepice vzadu s připínacími záclonkami, jaké v tropech nosil cestovatel Emil Holub.“ Fišer spoléhá na ledovače, výrobníky kostek ledu, a na termonádoby. Bývají k dispozici i na rozcvičovací ploše. Masér nasype kostky do igelitových pytlíků, závodníci si je berou na start a dávají na hlavu.
„Američané někdy používají dvousetlitrových sudů s vodou a ledem, do nichž si stoupnou a nohy se jim chladem osvěží a prokrví, únava se rychleji odplavuje.“ Šéftrenér doporučuje denně pět litrů nejlépe obyčejné vody a k tomu iontové nápoje. Kolik za den vypila Kašpárková? „Tak dva a půl až tři litry.“ Vedra se nemohou v Aténách přehlížet, všechno se jim musí přizpůsobit. „Ale dá se to zvládnout,“ ujišťuje mistryně světa.
