O životě a cyklistice
* Celý život trávím závoděním na kole - od zapadlých silnic v texaském Austinu až po pařížský bulvár Champs Elysées - a vždycky jsem si představoval, že pokud zemřu předčasně, stane se to proto, že mě nějaký farmář ve svém dodgi 4x4 srazí ze silnice a já sletím po hlavě do škarpy.
* Kdybyste viděli mé tělo pod závodním tričkem, možná byste se zhrozili. Mám mramorované jizvy na obou pažích a světlé skvrny po celých nohou. Naučil jsem se vytahovat si stehy: stačí k tomu kleštičky na nehty a silný žaludek.
* Někde jsem četl, že jsem vyletěl na francouzské kopce a hory. Tohle není Disneyland nebo Hollywood a já nejsem materiál pro knížku pohádek. Na horu nevyletíte. Na kopec se pomalu a bolestně dřete, a když šlapete obzvlášť usilovně, můžete se tam dostat dřív než ostatní.
* Nikdy jsem neměl skutečného otce, ale nikdy jsem nepofňukával, že nějakého chci mít. Sportovci se ve svém dětství příliš nešťourají.Když zdoláváte 2000 metrů vysoký kopec se skupinou Italů a Španělů nalepených na vaše záda, nemáte čas přemýšlet o pubertálních záštích. Všechno se však tam někde dole ukládá jako palivo pro rozdělání ohně. Všechno negativní přeměň v pozitivní, říkala matka.
* Velkého vytrvalce ve sportu dělá schopnost zvládat případné pocity trapnosti, trpět a nestěžovat si. Poznal jsem, že vítězím, když zatnu zuby a nebudu hledět na to, jak vypadám. V závodě na přímé dlouhé trati jsem dokázal porazit každého.Všude, kde jsem musel vzdorovat útrapám, jsem byl dobrý.
* Život cyklisty znamená, že máte chodidla upnutá v pedálech a šlapete rychlostí 40 až 80 km za hodinu hodiny a hodiny a nakonec dny přes celé kontinenty. Proto nebudete zastavovat kvůli něčemu takovému, jako je vyndání pláštěnky nebo vymočení. Přitom víte, že jediný pohyb nervózního jezdce může proměnit vás i vaše kolo v hromadu pokrouceného kovu a rozedřeného masa.
* Po vítězství na mistrovství světa v Oslu v roce 1993 za mnou přišli: Chce vás pozdravit král Harald. Přikývl jsem a ohlédl se: Pojď, mami, půjdeme se seznámit s králem. Příslušník královy ochranky nás zastavil. Ona musí zůstat, král přijme jen vás. Matku u dveří neodkládám, odpověděl jsem.
* Do doby, než jsem onemocněl, jsem kolo nijak zvlášť nemiloval. Pro mě to bylo prosté: bylo to moje zaměstnání a já v něm byl úspěšný. Byl to prostředek k dosažení cíle, možný zdroj bohatství a společenského uznání. Byla to moje profese, živobytí a smysl mého života, nikdy bych však neřekl, že to miluju.
O boji s nemocí
* Rakovina byla to nejlepší, co mě v životě potkalo. Nevím, proč jsem tu chorobu dostal, ale udělala se mnou divy, a já bych se jí nechtěl vzdát. Proč bych, byť na jeden den, měl chtít měnit to, co bylo v mém životě nejvýznamnější a co mě nejvíc formovalo?
* Mohl jsem přirozeně tušit, že se mnou něco není v pořádku. Jenže sportovci, a cyklisté zejména, všechno zapírají. Potlačujete všechny bolesti, protože to musíte udělat, abyste dokončili závod. Je to sport, při kterém člověk zneužívá sám sebe. Všechno vás bolí. Záda, chodidla, ruce, krk, nohy a samozřejmě vás bolí zadek.
* Tohle je vážný stav, konstatoval doktor Reeves. Vypadá to na rakovinu varlat s rozsáhlými metastázemi do plic. Je mi pětadvacet, proč bych měl mít rakovinu? Zůstal jsem chvíli o samotě a pak jsem se vrátil. Budu nemocný člověk. Mohl bych přijít o život. Dobrá. Co mám udělat? Pustíme se do toho. Zničíme tu mrchu, ať to bude vyžadovat cokoliv. Jakou mám naději? Šedesát procent.
* Mám jedinou možnost, zajít do spermobanky. Zavedli mě do místnosti se sklápěcím čalouněným křeslem. Osvětlení bylo tlumené a na stolku ležela, ach ano, hromada, časopisů. Pornografických, samozřejmě. Bylo mi skoro do breku. Měl jsem velké bolesti, řez po operaci byl přímo nad slabinami, dlouhý až k břichu. A já teď mám dosáhnout erekce? Takhle se to stát nemělo. Početí dítěte mělo být ověnčeno nadějí, nikoli tímhle smutným, osamělým zoufalstvím.
* Jazyk rakoviny a jazyk cyklistiky měl kupodivu cosi společného. Oba se zabývaly krví. Jedním ze způsobů, jak podvádět v cyklistice, je brát látku, která zvyšuje počet červených krvinek. Pokud mi v boji s rakovinou klesl hemoglobin pod určitou úroveň, lékaři mi dávali tentýž lék. Pak zkoumali krev ze stejného důvodu jako v cyklistice: hledali práh mého fyziologického stresu.
* Odtud se budete plazit, oznámil mi lékař. Byl jsem otřesený. Budu vás zabíjet. Každý den vás zabiju a pak zase přivedu k životu. Půjdeme po vás chemií, znovu a znovu. Nebudete schopen ani chodit. Nešetřil mě. Jste nejhorší případ, odpověděl. Otázkou bylo, koho zahubí chemoterapie dřív: rakovinu, nebo mě?
* Představa, že mi v hlavě žije cosi cizího, mi připadala znepokojivě důvěrná. Když vám doslova něco vleze na mozek, je to skutečně hodně osobní záležitost. Vybrala sis nesprávného člověka, snažil jsem rozmlouvat s rakovinou.
* Zapomeňte, co vám kdo říká o zázraku narození dítěte: Jak je to ta nejúžasnější věc na světě, která se vám může přihodit. Bylo to strašné, děsivé, jedna z nejstrašnějších nocí, jaké jsem kdy prožil. To, co jsem až dosud věděl o strachu, bylo zcela zastíněno tím, co jsem cítil na porodním sále.
* Ale pak najednou náš maličký Luke otevřel pusinku, zkrabatil obličejík a zničehonic ze sebe vydal mohutné Uááááá. Řval jako mistr světa ve řvaní. Vrátili nám ho. Podržel jsem ho a políbil.
O Tour
* Život je dlouhý - doufejme. Jenomže „dlouhý“ je relativní pojem: když šlapete do kopce, může vám minuta připadat jako měsíc, takže existuje jenom pár věcí, které se zdají delší než Tour de France. Jak dlouhá je? Dlouhá jako dálniční svodidla táhnoucí se do matně se lesknoucího zapomnění. Dlouhá jako louky prorostlé vyprahlou letní trávou, s ploty vinoucími se do nedohledna. Dlouhá jako vyhlídka na tři země z výšky zledovatělého rozeklaného vrcholku Pyrenejí. Bylo by snadné vidět Tour de France jako velkolepou, důležitou událost: déle než tři týdny jezdí v letním parnu dvě stě jezdců po obvodu Francie včetně hor. Není žádný důvod pokoušet se o takový idiotský výkon. Kromě skutečnosti, že někteří lidé, například já, mají potřebu zkoumat své síly kvůli sebeidentifikaci. Je to soutěž v nesmyslném trápení.
* Jak jsem stoupal k vrcholu, pociťoval jsem bolest, ale cítil jsem také radost, co se svým tělem dokážu. Závodit a trpět je těžké. Ale nedá se to srovnat s tím, když vás položí na nemocniční postel s katetrem, který vám visí z hrudi, s platinou pálící v žilách, a když zvracíte čtyřiadvacet hodin denně pět dní v týdnu.
* Ležel jsem na smrtelné posteli a nejsem pitomý. Každý ví, že když zdravý člověk užívá EPO a steroidy, může mu to způsobit problémy s krví a záchvaty mrtvice. Ale média se mi stala stejnou překážkou jako terén. V Le Monde otiskli článek, kde tvrdili, že se v mé moči při antidopingové kontrole objevily stopy kortikosteroidu. Užíval jsem kortizonový krém na ošetření otlačenin ze sedla, ještě než jsem začal závodit, a ujistil se o něm u zodpovědných činitelů Tour. Le Monde se radoval, že píše článek o drogách, ale psal o pleťovém krému.
* Pravda je taková, že kdybyste mě požádali, abych si vybral mezi vítězstvím na Tour nebo nad rakovinou, vybral bych si rakovinu. Zní to možná divně, ale já bych byl raději tím, kdo přežil rakovinu, než tím, kdo vyhrál Tour de France. Kvůli tomu, co mi to přineslo jako člověku, muži, manželovi, synovi a otci. Když jedu dobře, moje tělo vypadá na kole skoro nehybně, kromě nohou, které připomínají automatické písty. Jak jsem šlapal do pedálů, kolo se pode mnou zmítalo. A ramena mi začínala těžknout únavou. Cítil jsem plíživé vyčerpání a nad kolem se teď pohybovalo celé moje tělo. Nozdry se mi rozšiřovaly, jak jsem lapal po dechu a bojoval o každý doušek vzduchu.
 Americký cyklista Lance Armstrong brázdí na svém vítězném tažení Tour krásná místa Francie |
