I u Sáblíkové vize velkých úspěchů kdysi působily stejně nepravděpodobně jako zamrzlý rybník v létě - a uspěla. Fernstädtová pro změnu dává naději v disciplíně, v níž Česko nikdy nemělo špičkového sportovce. V odvětví dost šíleném a stejně náročném, v němž se odvážlivci řítí na saních hlavou napřed rychlostí přesahující limit pro dálnice.
Poté, co vyměnila německou reprezentaci za Česko, už se stačila ukázat. V první sezoně v nových národních barvách získala titul juniorské mistryně světa, na MS byla čtvrtá.
Anna Fernstädtová
A co je ještě důležitější: ve 22 letech toho může zlepšit spoustu. „Musí se naučit běhat,“ říká David Kupczyk, polský kouč bobistů a skeletonistů. „Až bude rychlejší, přijdou ještě lepší výsledky. Anička toho má před sebou ještě hodně.“
Se Sáblíkovou by se usměvavá dívka ráda potkala v Pekingu 2022. Rychlobruslařka jako legenda čekající na završení kariéry, skeletonistka jako kometa výpravy? Toť ideální scénář. „Doufám, že příští rok na mistrovství světa budu minimálně stejně dobrá. Nebo o kousek lepší,“ sní o první velké medaili.
A má proč. „Anička se s tímhle narodila,“ líčí Kupczyk. „Normálně je pomalá, ale na dráze rychlá. U řady ostatních závodnic často vidíte, jak s tím bojují, zato ona jede s lehkostí, plynule. Když jí něco řeknete, hned to udělá. To je dar.“
Na 120 centimetrů dlouhých sáních na ocelových nožích se sviští třeba i rychlostí 140 kilometrů za hodinu. „Někdy máš černá celá ramena,“ hledá modřiny na těle. „Ale zase tak hrozný to není!“
Občanství pro Fernstädtovou se jeví jako terno. V německé reprezentaci ji dřina ubíjela, začala přemýšlet o trenérské kariéře. „Tady se víc smějeme,“ oceňuje. „Tady se to může. Určitě to byla změna k lepšímu. Zase mě to baví.“
Vznikl tak svérázný sportovní babylon. Polský trenér, čeští bobisté - a do toho ona, která se v němčině stále cítí daleko jistěji: „Když někdo neví, pomůže angličtina.“
Častější úsměvy ale neznamenají, že by trénink byl v plážovém tempu. Kupczyk spolu s otcem, bývalým polským atletem-olympionikem, hodlají z jejího talentu vytřískat maximum. „Docela mám sílu, tu jsem v Německu dělala až moc. Takže jsem spíš běhala,“ popisuje. Což bolí. „Nejhorší jsou pro mě dvě stovky za sebou. Sto padesát, tři sta metrů,“ říká o sprintech.
Pokud by byla na startu stejně rychlá jako na dráze, limity pro ni zmizí. „První léto jsem si na nový trénink zvykala. Trenéři mě tolik neznali, aby věděli, co potřebuju a co funguje. Teď pro mě bude asi ještě hůř,“ potí se při představě větších galejí. „Na konci sezony jsem běhala osobáky, ale pořád byla skoro poslední. Doufám, že to zlepším. Myslím, že jo!“
Pronáší to odhodlaně. I proto, aby mohlo Česko prožít další ledový sen.
