Po Nikole Ogrodníkové jste vybojovala druhé stříbro pro Česko ve dvou dnech. Musíte mít velkou radost.
Mám. Medaili jsem si opravdu přála. Ani nemám jiné dojmy, než že jsem opravdu šťastná. Je to velká odměna.
Jak náročný závod to byl?
Věděla jsem, že jsem dobře připravená. Šla jsem do toho s tím, že udělám, co bude v mých silách. Nešla jsem úplně takticky dobře, mohla jsem víc pošetřit síly, ale trenér mi dal pokyny, že když se budu cítit dobře, mám to zkusit.
Tak jste zkoušela útočit, snad pětkrát.
Litovala bych toho, kdybych se jenom vezla. Nemám vůbec rozmyšleno, jak bych to udělala jinak. Ten konec mě trochu mrzí, po těch nástupech mi síly v závěru závodu trochu chyběly. Ale víc jsem udělat nemohla.
Vedla jste a šla v čele sama. Pak se k vám zezadu přiřítila Španělka Perézová. Co jste si pomyslela?
Věděla jsem o ní. V Tchaj-changu (závod MS družstev) za mnou byla jen malý kousek a já jsem tam skoro umřela, aby mě nepředešla. Věděla jsem, že je dost silná a že se šetřila. Zároveň jsem však byla ráda a trochu mě překvapilo, že jsme utavili Italku, což byl můj velký cíl. Já se ani potom nesnažila jistit nějakou medaili, snažila jsem se bojovat o zlato. Ale už to nešlo.
Před čtyřmi lety jste na evropském šampionátu v Curychu brala bronz. Dnešní stříbro bude po všech zdravotních komplikacích o dost cennější, je to tak?
Curych byl pro mě šok. Pamatuju si z toho závodu nic nic a pak jsme najednou byly tři a byl cíl. To jsou moje vzpomínky na Curych (smích). Byla jsem mladší, bylo mi 19, měla jsem to v hlavě jinak nastavené. Za čtyři roky od Curychu se toho stalo hrozně moc a teď je všechno super. Je to o práci mých trenérů Ivo Pitáka, Filipa Tomáše, paní Sládečkové, rodiny, ségry, která se mnou byla na soustředění, přítele.
Start závodu byl kvůli úniku plynu u trati o téměř dvě hodiny odložen. Jak moc to bylo nepříjemné?
Byl to trochu šok. Vstávala jsem docela brzo a počítala s tím, že půjdeme rovnou na start. Pak jsem byla ráda, když po nějaké době nejistoty aspoň určili novou hodinu startu a já věděla, že se nemusím dál rozcvičovat a mohu na chvíli vypnout. Nemyslím si, že by posun ovlivnil závod. Atmosféra byla opravdu neuvěřitelná, nečekala jsem to. Celý kilometr byl obsypaný lidmi, všichni fandili.
Trenér Piták před závodemříkal, že jste nyní v hlavě nejlépe nastavená, co jste kdy byla. Je to tak?
Já doufám, že jo. Na dnešek jsem se fakt těšila. Samozřejmě jsem byla i trochu nervózní, bála jsem se, že sama sebe zklamu. Ale to nastavení bylo určitě jiné než loni, kdy se mi nedařilo.
V čem bylo jiné?
Tehdy jsem do závodů šla s tím, že musím uspět, že přece nejde, abych neuspěla, že musím za každou cenu prodat, co je ve mně.
Zatímco tady...
Tady jsem do toho šla s radostí. Věděla jsem, že trenér a přítel mi věří, že mi rodina fandí, že se všichni na můj závod moc těší a chtěla jsem jim udělat radost. To považují za takové své poslání, abych svojí chůzí dělala lidem i radost. Abych ukázala i českým fanouškům, že to není okrajová disciplína a že je docela hezké se na ní koukat. Kolikrát, když jsme na soustředění, tak za mnou někdo přijde a poví mi, že je to fajn podívaná. Tak třeba se teď začnou lidé na chůzi koukat malinko jinak.
Kdy se loni to vaše protrápené období kariéry začalo obracet k lepšímu?
Už před mistrovstvím světa v Londýně, kdy jsem začala pracovat s mým druhým trenérem Filipem Tomášem a snažili jsem se změnit stereotypy v tréninku a dělat i věci, co mě víc bavily. Do Londýna jsme se ladili formu na poslední chvíli, ale pak jsem asi něco blbého snědla a bylo mi tam špatně.
Takže až na podzim veškeré trable skončily?
Jo, od podzimu už příprava proběhla skvěle. Pokoušela jsem se oprostit od toho, že byly i nějaké zdravotní komplikace. Trenér dokázal trénink uzpůsobit tomu, co potřebuji. A skutečnost, že celá příprava konečně proběhla, jak měla, a že jsem spokojená i v osobním životě, se odrazila v tom, že jsem tady.
A máte stříbro. Jak ho plánujete oslavit?
Dneska na stadionu. Půjdu se podívat na štafetu na 4x400 metrů a na další disciplíny. Kluci včera zaběhli český rekord, tak věřím, že se to ještě zlepší. Půjdeme asi i na nějaké dobré jídlo s přítelem a s rodinou tu medaili oslavíme, ještě nevím jak. Nic velkého neplánujeme, ale těším se moc, až všem poděkuju.
