V Británii vyvolal euforii. Jako první britský tenista se po 74 letech představil ve finále nejslavnějšího turnaje planety. Nevyhrál, Rogeru Federerovi podlehl 6:4, 5:7, 3:6, 4:6.
Trofej převzal z rukou vévody z Kentu se zachmuřeným výrazem. Když přistoupil ke Sue Barkerové, bývalé skvělé britské tenistce a nyní moderátorce televizní stanice BBC, jen si zhluboka oddechl.
Ač se snažil, dlouho slova nenacházel. "Noooo..." zakroutil hlavou a než se rozpovídal, ohromil centrální kurt ohlušující potlesk. "Už se to blíží," hlesl. Jak moc se snažil zadržovat ty slzy!
"Já se pokusím, ale nebude to lehké," dodal. A vzápětí už slzy neudržel. V hráčské loži plakala jeho přítelkyně Kim Searsová, maminka Judy Murrayová jen klopila oči. Jen trenér Ivan Lendl, který v minulosti také dvakrát wimbledonské finále ztroskotal, zachoval pokerový výraz v obličeji.
Nakonec se Andy Murray rozmluvil. Nejdřív směřem k Rogeru Federerovi. Před finále britskému tenistovi novináři předhazovali, že nastoupit do souboje s třicetiletým tenistou by pro něj mohlo být výhodou. "Ale Roger na třicátníka nehraje špatně. Gratuluju, zasloužil sis to," řekl pětadvacetiletý tenista původem ze Skotska.
Poděkování svým nejbližším pronesl s pohledem upřeným na trávu. "Pokusím se tam nedívat, protože bych zase začal plakat, ale všichni tam v tom rohu mě celou dobu hodně podporovali a odvedli skvělou práci. Děkuju," vzkázal nejbližším, kteří mu z lože tleskali. Matka ne, také se rozbrečela.
Její syn nakonec pronesl několik slov i k divákům. "Každý mluví o tom, jaký je to tlak hrát ve Wimbledonu. Jak těžké to je. Ale není, když se na vás dívá tolik lidí. Vaše podpora je mimořádná. Děkuju," vysoukal ze sebe ještě.
A pak už jen smutně odkráčel k síti, kde jej kamarádsky objal čerstvý sedminásobný wimbledonský šampion Roger Federer.
