Jako rodák z Ruska, který hrál za ukrajinský Kyjev a krátce Ukrajinu i reprezentoval, má jasný názor na konflikt mezi oběma zeměmi. Stejně jako na vánoční svátky, na které si Češi nenechají sáhnout. „Strašně mě obtěžují,“ říká o Vánocích upřímně.
Nemáte rád jejich atmosféru?
Nechápu jejich smysl, už delší dobu to tak cítím. Mám malé dítě, samozřejmě strojíme stromeček, podřídím se. Manželka je Češka, dcery jsou katoličky. Já jsem ateista. Strašně se na Vánoce doma nudím.
Co s tím?
Máme psa, kolii, to je člen rodiny. Jdeme do lesa, ale to taky nejde pořád. Les je pořád stejný. (úsměv)
Musel jste se naučit v Česku, kde působíte od roku 1992, zdejší svátky ctít?
Když člověk někde žije, podřídit zvykům by se měl. Na tom není nic špatného. Nemusí přebírat názory, ale podřídit se je jeho povinnost. To, že mi to nevoní, je individuální.
Jezdí za vámi z Ruska rodina?
V létě ano. Loni jsem na Vánoce utekl do Ruska, kde jsem si odpočinul. Tam se normálně pracuje.
Jaké jsou svátky v Rusku?
Slavíme Nový rok a pak ještě jednou Nový rok podle starého kalendáře, 14. ledna. To v Rusku nefunguje internet. (směje se) Dost Rusů si od Silvestra do 14. ledna bere dovolenou, stát během té doby spí. Ne všichni jenom pijí, jezdí se třeba na hory. Ale vodka k tomu patří.
Co z ruských tradic máte doma na Moravě?
Vaříme podle ruské kuchyně, to se manželka naučila od mé maminky a sestry. Boršč, ryby, pirohy... Moje rodina žije nedaleko Kavkazu, takže se u nás hodně projevuje i gruzínský vliv. Ti mají svoje šašliky a tyhle věci.
Dovezl jste si i samovar?
Ten musí být! I když my ho nepoužíváme, máme ho na ozdobu. Odnaučil jsem se čaj pít. Jo, když přijedu do Ruska, tam by do mě čaj lili pořád. Říkám jim, copak jsem nějaký Čajkovský? (smích) Nalijte trochu piva. Domov v Zubří máme zařízený ne rusky, ale univerzálně.
Andrej Titkovprofil Narodil se 15. března 1969 v ruském Gajduku nedaleko Novorosijsku na pobřeží Černého moře. Měří 195 centimetrů, váží 105 kilo. První část seniorské kariéry odehrál v Kyjevě, v roce 1992 zamířil do Zubří v české extralize. Usadil se a jinde už nehrál ani netrénoval. V Brně jako trenér působil již v sezoně 2014/15, mužstvo dovedl k bronzu. Podruhé ho převzal před probíhající sezonou. Jako hráč reprezentoval Ruskou federaci, krátce Ukrajinu a mezi lety 2002 a 2003 oblékl sedmkrát dres české reprezentace. S manželkou a dcerami žije v Zubří, Česko považuje za svůj domov, má i české občanství. |
Zjevně se vám tam líbí, usadil jste se.
Vzal jsem si Zubřanku, postavil jsem tam dům, oceňuji tamní absolutní soukromí. Nejsme moc ve společnosti, máme minimální počet přátel. Snažíme se udržet ty, které máme, a nové si nevyhledáváme. Žijeme 100 metrů od lesa a od rybníka. Kdyby tam bylo ještě moře, bylo by to ideální místo k životu. Dřív jsem to měl kilometr do práce, teď to mám do Brna 150 kilometrů, v tom to je horší. Ale líbí se mi tam moc, jako člověk z města jsem si zvykl na les, sekání dříví, sníh.
Máte raději moře, nebo hory?
Moře. Narodil jsem se u něho, chybí mi moc. Vždyť jsem i na vojně byl u námořnictva, u námořní pěchoty. Mimochodem to bylo v Tichém oceánu, na Kamčatce.
Odtud jste tedy ten tvrďák, jak vás znají lidé kolem házené.
(s úsměvem) Bývávalo.
Zažil jste tvrdou vojnu?
Na Kamčatce jsme hlídali sklad jaderných hlavic. Byli jsme v seismickém pásmu, zemětřesení bylo často. Zatřásla se země a už to houkalo. My, osmnáctiletí sopli, jsme si za běhu nasazovali helmy a uháněli jsme.
Létaly i nad vámi hlavice?
Naštěstí ne, ale stejně s nimi mám svoje zážitky. Třeba když je k nám přiváželi. Stojím na stráži, koukám, jak jede gazík s nákladem, uvnitř šest vojáků. Najednou gazík dostal hodiny. Atomovka je usazená v takovém zařízení, nesmí do ničeho narazit. Ta krabice, ve které ji převáželi, jednoho kluka trefila do čela. Přišel s rozraženou hlavou. Od čeho to máš, ptali se. Od atomovky. (smích)
Zvykl jste si i na mrazy?
Zima tolik nebyla, ale padala kvanta sněhu. Začne sněžit v září a přestane v červnu. Za noc napadne metr sněhu. Když ho neodhrabete, nefungujete. Vážně to nebyla legrace, ale nebyl jsem tam dlouho. Po pár měsících jsem rukoval do CSKA Kyjev hrát házenou.
Uvažoval jste o přestěhování do Brna, kde trénujete?
Původně to bylo tak myšlené, však jsme zde i bydleli, když jsem v Brně působil poprvé. Byli jsme na Lesné, tam se mi líbilo hodně, manželce už míň, ale já jsem to dokázal ocenit. Prostředí je tam příjemné, kousek je les, všude je to blízko. Osobně bych s tím problém neměl, ale muselo by to mít smysl.
Jaký smysl máte na mysli?
Aby se moje družstvo posunulo, a to ne ve výsledcích, ale v systému práce. Že by trénovalo dvakrát denně, k tomu bych mohl mít i dorostence. To pak jo. Ležet na gauči ale můžu doma. Sice to cestování mezi Brnem a Zubřím je náročné, ale co už.
Jezdíte denně?
Přesně tak. Za světla to beru přes Bystřici pod Hostýnem, tam je krásně, kochám se, točím volantem. Zpátky, když je už tma, skočím co nejdřív na dálnici a mažu na Olomouc a na Hranice. Jízda mi problém nedělá, bojím se akorát Poláků. To asi všichni, ne? U nich jezdí v klidu, tady jsou jako urvaní.
V čem je pro vás Brno zajímavé, že jste se vrátil?
Klub jednal seriózně. A protože je to Brno. Mám ho rád, nevím ani proč. Někde vám to sedne, cítíte se tam dobře. I když v Brně nebydlím, rád se tam projdu, mám rád lidi, jejich mentalitu. Chvilku mně trvalo, než jsem si zvykl, ale když přijmeš jejich pravidla, jde to. Lidi jsou v Brně pracovití, nemusíš na ně dohlížet, a pokud věří, že to, co jim říkáš, má smysl, tak to udělají.
Je něco, co se vám na lidech kolem naopak nelíbí?
Přijde mi, že ne všichni, ale hodně z nich jsou nevděční. Rus, když mu uděláš něco dobrého, ti v dobrém musí oplatit. Nenechá to tak, nenechá tě odejít z domu bez oběda. Tady ne. To je asi tak jediné. Mluví se o české závisti, ale to nevnímám jako podstatné.
Jak se vám žije v zemi, kde jsou protiruské nálady zřejmé?
Kontaktů kolem sebe mám minimálně, takže tendence, o kterých mluvíte, nepozoruji. Nezaznamenal jsem nic, aby mi to překáželo nebo vadilo. Naopak. Když se ptají, jestli jsem Rus, a přikývnu, je to v pořádku. Kdybych byl Ukrajinec, tak ne. Tak jsem to postřehl.
Navíc se domluvíte česky...
Bohužel líp než rusky.
Vy už nerozumíte rusky?
V češtině se dokážu vyjádřit líp než v ruštině. Panimáju i čitáju (rusky rozumím i čtu) bez problémů, ale jak mám mluvit souvisle, už si to v hlavě překládám, než to řeknu. Zajímavé je, že líp se domluvím po telefonu, když volám domů. V osobním kontaktu, jak se do hlavy dostanou i emoce a dojmy, už mi naskakuje čeština. Sestra mé ruštině říká jakože ruština.
Co soudíte o sporu mezi Ruskem a Ukrajinou?
Že je nepochopitelné, jak může být někdo takový hlupák, že se vzdá něčeho dobrého.
Na čí jste straně?
Garnitury z obou stran jsou v tom sporu namočené a těží z něho. Rusové jsou překvapení, co se stalo, kde se to v těch Ukrajincích vzalo. Ale to je těžké, Ukrajina je rozdělená trochu jako Česko, kde jedni jsou Slezani, druzí Moravani a třetí Češi, a ještě se Češi dělí na další větve. Ukrajinci nejsou jednotní. Momentálně jsou u kormidla západní Ukrajinci a s nimi je to těžké. Ti nikdy nevyšli s nikým.
Nesouhlasíte s tím, že Rusové jsou agresoři, a tedy ti špatní?
Jestli myslíte Krym, museli to udělat. Nic jiného jim nezbývalo. Kdyby Američanům hrozilo, že v Kanadě si Rusové udělají vojenskou základnu, tak obsadí Kanadu, tím jsem si jistý. Když vám někdo dá pěst do podbřišku, taky ji hledíte odtud oddělat.
Sledujete pečlivě, co se ve vaší zemi děje?
Hlavně se bojím, aby se to nezvrhlo. Ať se klidně hádají, ať si dělají, co chtějí, ať si natahují dráty. Rusové se hůř mít nebudou určitě. Ne že bych jim fandil, ale jsem Rus. Vím, že jim se nepřitíží. Ti druzí ale nebudou mít kde pracovat. Šli špatnou cestou. Nevyhrají určitě.
Trápí vás to?
Bojím se války a líto mi bude obou.
Šel byste jako mariňák do zbraně?
Ne, už určitě ne. To už není můj stát. V Rusku má kdo bojovat.
