Řeč je o Michaelu Lindseym, tahounovi brněnských Sígrs. Mezi urostlými vazouny hrajícími americký fotbal působí se svými 173 centimetry téměř jako trpaslík, ale s míčem v ruce se mění v ničivou zbraň.
„Je to excelentní atlet, který je schopen obrátit vývoj zápasu na naši stranu,“ vyzdvihuje Švanda.
I díky americké posile Sígrs dotáhli mimořádný počin: hned napoprvé se v české nejvyšší soutěži probili do semifinále. Pokračují tak ve svém mocném rozletu, během nějž se od svého založení před šesti lety vznesli z nejnižšího patra až mezi tuzemskou špičku. „Jsme důkazem, že i takhle mladá organizace se může zařadit mezi nejlepší v Česku. Je to pro nás výborná vizitka a zároveň odrazový můstek do dalších let,“ oznamuje Švanda, který je hlavní postavou klubu.
Na hřišti svírá otěže především Lindsey. A to přesto, že nuceně zaskakuje v roli, která mu není vlastní. „Nejsem z toho nadšený, není to má práce,“ říká o pozici quarterbacka. „Ale jsem tady, abych udělal cokoliv, co pomůže týmu vyhrát. To je pro mě jako pro importa hlavní úkol.“
Termínem import je míněna posila, která prošla americkým fotbalovým programem. Tihle muži obvykle nad českými hráči výrazně vyčnívají, proto mohou týmy z nejvyšší soutěže povolat takové jen dva – Sígrs jakožto nováček Bitters ligy mají dovolené tři.
Lindseyho, který loni pomáhal Pardubicím, si vyhlédli primárně jako receivera a running backa, tedy hráče určeného k chytání přihrávek a běhu s míčem. Kvůli zraněním se však šestadvacetiletý rychlík musel chopit role quarterbacka čili rozehrávače. „Pro každý tým je změna quarterbacka nešťastná situace, protože to je srdce útoku. Musí být sladěný se zbytkem týmu, spolupráce musí být jak na drátkách. Hledat za něj náhradu je složité,“ sděluje Švanda.
Věří víc nohám než ruce
Ztráta quarterbacka obvykle znamená pro tým pohromu, Sígrs však v nouzovém záskoku v podobě Lindseyho našli nečekaný trumf. A to přes jeho neortodoxní styl.
Rozehrávačovým hlavním úkolem bývají přihrávky na spoluhráče, rodák z kalifornského Sacramenta však raději upaluje s míčem po svých. „Rozhodně spoléhám víc na své nohy (než ruku),“ neskrývá Lindsey. „Jsem původem receiver, takže musím využívat své přednosti. Ale když můžu, rád míč také hodím.“
I tuhle činnost zvládá obstojně, vždyť americký fotbal hraje od svých deseti a v dětství nastupoval právě jako quarterback. Jenže na hřišti se řídí především heslem „Když nevíš, co hrát, utíkej.“
Díky mimořádným atletickým schopnostem mu to často vychází. „Změnu směru má luxusní, zrychlení jako on nemá nikdo v lize,“ popisuje Zbyněk Zelinka, manažer konkurenčních brněnských Alligators.
Jenže zároveň má Lindsey své vrtochy. Šušká se, že právě kvůli nim jej dál nechtěli v Pardubicích. Oblíbený není ani mezi soupeři. „Protihráčům se někdy posmívá,“ tvrdí Zelinka.
A přestože je tlačí k výhrám, lehce otrávení z něj jsou občas i jeho parťáci. „Je to trošku individualista,“ připouští kouč Švanda. „Ale to je těžké hodnotit, protože sem nepřišel jako quarterback. Všichni jsme v nějakém improvizačním módu a každý se s tím vyrovnává trošku jinak. Michael věří svým nohám, a když nevidí perfektní situaci pro přihrávku, tak to zabalí a běží. Spoluhráčům se to nemusí líbit, protože se jim zdá, že všechno bere na sebe. Ale člověk mu nemůže zazlívat, že volí ze svého pohledu nejlepší řešení.“
I když souhra s americkým svérázem občas vázne, na výsledky si Sígrs stěžovat nemohou. A Lindseyho know-how využívají nejen při zápasech. „Má na starosti trénink juniorů a další věci,“ přibližuje Švanda. „Ale jinak jsou tady američtí kluci tak trošku na prázdninách.“
Což Lindsey ani nepopírá. „Cítím se tu skvěle. Mám rád Brno a jsem šťastný, že jsem součástí Sígrs. Město je krásné, lidé příjemní, jídlo excelentní. Fotím, chodím ven s klukama z týmu, poznávám nové lidi ve městě. Jsou to pro mě prázdniny spojené s fotbalem a získáváním nových zkušeností,“ líčí fanoušek Indianapolis Colts. „Rád se do Česka zase vrátím, ať do Sígrs, nebo do jiného týmu,“ povídá.
Ať už s Lindseym, nebo bez, Sígrs věří, že si udrží vítěznou mentalitu, která je provází od začátku jejich existence. „Síla vychází z hráčů, kouč ji jen usměrňuje. Je potřeba, aby hráči brali fotbal víc než jen na udělání žízně, což se nám daří. Také je to musí bavit, a aby tým dokázal růst, musí se zapojit každý jeho článek,“ vypočítává Švanda, jehož celek v semifinále za dva týdny narazí na Prague Black Panthers, v Česku neporazitelný tým. „Chceme se s nimi porvat a nedat jim nic zadarmo. A jednou s nimi chceme být konkurenceschopní, což ale bude stát spoustu let tvrdé práce,“ naznačuje kouč smělé plány.
