A tak muž se šlechtickým jménem začal... „Meditovat. Myslím, že mi to hodně pomohlo. I před závodem si tak chci srovnat myšlenky. Většinou medituju sám; občas s kamarádem-buddhistou, ale na to není moc času,“ říká 25letý vícebojař.
„Jsem typ, co hodně přemýšlí, čte knížky. Chci se někam posunout, nejen dělat sport a bezhlavě makat. Snažím se a teď mi to docela jde.“
Helcelet je nyní nejlepším zástupcem disciplíny, která si v Česku vydobyla oblibu: Robert Změlík, Tomáš Dvořák i Roman Šebrle sbírali medaile a bořili rekordy.
Nastává definitivně jeho čas?
Brzy to naznačí halové mistrovství Evropy, jež se od 3. do 5. března koná v Bělehradě. „Hala mě baví - a hodně. Není tak náročná jako desetiboj a máme víc času se vyspat,“ říká o verzi, v níž se počet disciplín sníží na sedm. To na olympiádě v Riu strávil během dvoudenního závodu v posteli jen čtyři hodiny: „A já spánek potřebuju. V hale hlavně není čtvrtka na závěr prvního dne. Ta vás hrozně sestřelí.“
Po akci na Balkáně uzří více. „Jednoznačně mi to řekne něco i o formě pro zbytek roku,“ soudí. „Tohle je první příprava, ve které jsem udělal opravdu všechno, co jsem chtěl. Největší dřina v životě. Moje tělo vydrželo, a když totéž předvedeme i v jarní přípravě, můžu si věřit na velké výkony,“ dodává.
Extra kuráž by mohla dodat medaile. Zvlášť Helceletovi, který roky patřil v seniorech těsně pod stupně pro tři nejlepší. Soužil se, trápil. Až loni na evropském šampionátu dobyl v Amsterdamu stříbro - a jako by mraky ustoupily, jeho sportovní nebe se vyčistilo.
„Je to strašně důležitý moment,“ přiznává. „Člověk si začne víc věřit. Před Evropou jsem trochu ztrácel motivaci a říkal si: Pořád mám čtvrtá pátá místa, už mě to nebaví. Pak najednou skončím druhý, navíc s výkonem, který se úplně nepovedl. A vida: Ono to jde! Spadla ze mě tíha. Jsem víc v klidu. Už se tolik nehoním za tím, že musím. Už vím, že se to dá.“
I kvůli tomu chce pracovat s vlastní myslí. A také proto, že na něj zezadu v republikovém měřítku dotírají mladší a dravější: „Musel jsem se soustředit na sebe. Nenechal jsem se tím rozhodit.“
V tom všem by mu mohla meditace ukazovat na sportovních (i životních) rozcestích ty správné odbočky. „Víceboj je hlavně o hlavě,“ líčí. „Formu mají všichni, ale uspějí jen ti, kteří se umějí se vším vyrovnat. I když se něco nepovede, dokážou udržet hlavu nahoře. Pořád si věří.“
A podle něj to je v kombinaci různých disciplín ve dvou dnech ještě složitější než u jiných atletů. „Nedokážu si představit, jestli má někdo z nich takové vypětí jako my,“ popisuje Helcelet. „Dva dny tam být, pořád myslet pozitivně, soustředit se jen na sebe... To je podle mě dost těžké. Troufám si říct, že na olympiádě se mi to povedlo, i když jsem neměl takovou formu jako teď.“
V Riu skončil dvanáctý, ale výkonem 8 291 bodů si vylepšil osobní rekord. Nyní věří, že jeho hranice jsou jinde: „Zlepšil jsem se v tyči, tam najednou můžu přidat 90 nebo 100 bodů, v dálce také - a to jsme náhle na 8 500. To už jsou světové výkony. A mohou to být i medaile.“
Třeba už za chvíli v Bělehradě, ideálně v létě na mistrovství světa v Londýně. „Mám vyzkoušeno, že když řeknu, že si jedu pro medaili, pokaždé se mi to vymstilo,“ vybavuje si. „Proto se chci hlavně zlepšit v každé disciplíně. Když to vyjde, bude to medaili odpovídat.“
A čistá mysl k tomu bude třeba.
