S plaváním začala jako devítiletá a už tehdy v sobě měla velký potenciál. V sedmnácti ale začala pociťovat obrovské bolesti a následně si vyslechla nemilosrdnou diagnózu. „Trpíte revmatoidní artritidou,“ řekli nadějné sportovkyni lékaři.
„Jen jsem se špatně ohnula a vypadnul mi obratel, vazy nefungovaly tak, jak měly,“ vzpomíná Třebínová v pořadu O2 TV Sport Handi Talks na chvíle hrůzy, kvůli kterým v roce 1999 podstoupila náročnou operaci páteře.
Handi TalksV pořadu Terezy Kubíčkové na O2 TV Sport se diváci seznámí s řadou těžkých osudů, nepříjemných proher, ale i nezapomenutelných úspěchů hendikepovaných sportovců. „V první sérii máme natočeno osm dílů. Každý nabídne přibližně dvacetiminutový medailonek. Motto pořadu zní Ze dna na vrchol,“ řekla autorka projektu. Díl s Bělou Třebínovou odvysílá stanice v pondělí ve 21:30 |
Že už nikdy nebude chodit, přijala jako fakt a paradoxně dostala ještě větší chuť plnit si plavecké sny. V té době s nadějí sledovala paralympijské hry v Sydney.
„Viděla jsem tam Kačku Liškovou, která získala na padesátce znaku stříbro. Řekla jsem si, že bych taky mohla, tak jsem začala,“ popisuje, jak se v ní zrodila touha vyhrávat.
Tvrdohlavě ignorovala doporučení lékařů, aby s tréninkem počkala, a do bazénu zatvrzele skočila v podstatě ještě v ortézách. „Asi půl hodinu jsem se tak různě topila, ale nakonec to šlo.“
Bez předešlé zkušenosti s novým hendikepem se musela naučit, jak se spolehnout na horní část těla, která makala za nehybné nohy. „Věřila jsem si a věděla jsem, že v bazénu mi špatně nebude.“
A opravdu nebylo.
„Byl to takový návrat domů. Cítím se tam svobodně, protože nepotřebuju vozík ani žádné jiné pomůcky. Ve vodě jsem v podstatě zdravý člověk,“ vysvětluje.
Úspěch za úspěchem
Díky bazénu se Třebínové dařilo jak po psychické, tak po sportovní stránce. Z prvního závodu, který absolvovala jako hendikepovaná, se v roce 2001 hned nominovala na mistrovství Evropy do Stockholmu.
„Trenér mi říkal, že to ve mně někde je, jen to musí vylovit. A vždycky se mu to nějak povedlo.“
A právě ve švédské metropoli vylovila Třebínová první velké úspěchy.
„Byla to pro mě velká novinka, ale nakonec všechno dopadlo dobře,“ skromně vypráví Třebínová, která si tehdy doplavala pro jednu zlatou, jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile.
Hlava dělá výsledek. Lidinského cesta z Afghánistánu na svah, green a střelnici |
V následujících letech přišly na světových šampionátech a paralympijských hrách doslova medailové žně. V Athénách, kam v roce 2004 odjela jako novopečená maminka, poprvé získala paralympijské zlato, když zvítězila na své nejoblíbenější trati: „Na znakařské padesátce to nakonec cinklo.“
Největší úspěch prožila Třebínová o čtyři roky později v Pekingu, odkud si odvezla hned čtyři medaile: dvě zlaté, jednu stříbrnou a jednu bronzovou.
„Zní to až neuvěřitelně,“ uvědomuje si. „Je to jeden z nejsilnějších zážitků, které mám.“
Vše ale nevycházelo tak snově, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Plavkyně Běla Třebínová.
Mistrovství světa v roce 2010 absolvovala Třebínová s nefunkční půlkou dlaně. Na podzim téhož roku musela na operaci lokte, kvůli čemuž vynechala paralympiádu v Londýně.
„Částečně se mi hlavou honily myšlenky na konec, ale měla jsem pocit, že mi v kariéře chybí závěrečná tečka. Tak jsem ještě vyplavala kvótu do Ria.“
V Brazílii završila závodní život s grácií, když vybojovala stříbrnou a bronzovou medaili.
„Vlastně se mi těžko vybírá, který úspěch má největší cenu, vždycky pro mě bylo nejdůležitější nezklamat lidi okolo mě, což se povedlo,“ dojímá se Třebínová.
