Večer pak čtyřnásobný šampion Tour de France asistoval u charitativní aukce svého žlutého dresu z ročníku 2013, jejíž výtěžek měl pomoci nemocnému synovi týmového maséra Tomáše Raka, šestiletému chlapci upoutanému kvůli dětské obrně na invalidní vozík. Povedlo se ho vydražit za 199 999 korun.
„Hodně lidí se mě ptá, proč pořád závodím, když už jsem toho tolik vyhrál,“ svěřoval se 37letý Froome v rozhovoru pro vybraná česká média. „Odpovídám: Protože cyklistika je mojí vášní a životním stylem.“
Přesto, když máte po sezoně, jakou činnost si užíváte nejvíc?
Čas, který mohu strávit s dětmi a rodinou. Chodíme na túry do hor, plaveme v moři. Miluju i surfing. Mám takovou motoristickou variantu, elektrický surf. Náramně si na něm vychutnávám vysokou rychlost ve vodě. A taky mě baví ragby.
Zkoušel jste ho sám hrát?
Kdysi v Jižní Africe. Ale podívejte se na mě, jsem na ragbistu šíleně hubený. Tak je ze mě fanoušek. Hlavně v sedmičkovém ragby držím palce keňské reprezentaci.
CHARITA. Dražbou žlutého dresu z Tour podpořil Chris Froome nemocného syna maséra Tomáše Raka.
V Keni jste se narodil. Připadáte si už teď opravdu jako Brit?
Jsem Brit kvůli svým rodičům. Ale mám i silné propojení s Keňou a Jižní Afrikou, kde jsem studoval. Připadám si trochu rozdvojený. Jsem britské dítě, které vyrůstalo v Africe.
Tam jste nabral i lásku k divoké přírodě. A speciálně k hadům.
(rozesměje se) V dětství jsem měl už odmala kolem sebe spoustu divočiny. Takže i teď občas sbírám hady kolem silnic a beru je domů, abych je ukázal dětem a trochu je poučil o životě v přírodě.
Já vím, v červnu jste si dokonce jednoho přivezl v krabičce přímo z tréninku. Stále je u vás?
Ne, vyrazili jsme se synem do hor a zase ho pustili. Teď máme doma jen prázdné terárium připravené na další akci. Je fajn si v něm vždycky na pár týdnů nechávat nějaké zvíře, říct o něm dětem co nejvíc a zase ho společně vypustit. Už ani moje čtyřletá dcera se hadů nebojí a bere je klidně do ruky.
Před třemi a půl lety vám po těžkém pádu hrozil konec kariéry. Připadáte si už zcela uzdravený?
Ano. Tahle sezona byla první od roku 2019, při níž jsem nevnímal žádnou bolest nebo slabost, které by byly následkem toho pádu. Velká škoda, že jsem ke konci Tour chytil covid a ten mě připravil o sílu. Sezona tím pro mě víceméně skončila. Jel jsem sice ještě Vueltu, jenže jsem si tam připadal strašně.
Můžete ještě někdy dosáhnout vašich někdejších skvělých hodnot VO2max? (Určující maximální množství kyslíku, které tělo dokáže použít během aktivity.)
Letos moje VO2max ovlivnil covid, proto bylo zákonitě nižší. Ale věřím, že se v něm stále mohu dostat ke svým maximům. To však nemusí stačit, abych byl na úrovni Pogačara anebo Vingegaarda, protože náš sport a styl závodění se mění. Čerpám však naději ze sledování některých starších kluků. Jak Geraint Thomas dokázal vybojovat stupně vítězů na Tour. Nebo jak byli Valverde a Nibali schopni vyhrávat závody i ve vyšším věku.
Masírovat, převézt matrace, vyčistit auta. O kalupu českého pomocníka na Tour |
Živíte tedy sen, že se znovu probijete do popředí Tour?
Ano. Neřekl jsem ještě poslední slovo. Vemte si letošní Tour, kde už jsem dokázal z úniku bojovat o etapové vítězství na Alpe d’Huez, což byl velký progres. Nejde o můj oblíbený vrchol, nemám na něj dobré vzpomínky. Proto tam bylo pro mě letošní třetí místo tolik cenné.
Je současná cyklistika zajímavější než před pěti či deseti lety?
Pro fanoušky? Rozhodně. Mnohem zajímavější, než když jsme my (tým Sky) byli dominantní. Ovšem pokud jste jezdec, raději byste samozřejmě byl v té dominantní pozici.
Je i čím dál víc sofistikovanější. Mohla by se ještě někdy vrátit k závodům bez vysílaček?
Osobně si myslím, že by se bez nich jezdilo bezpečněji. Teď má každý sportovní ředitel díky Velovieweru v autě plno informací a vysílačkou je na vás hrne. Víte všechno, kdy přijde jaký most nebo zatáčka. Valí to na vás, protože chtějí, abyste jeli rychleji, abyste se před takovými místy dostali do popředí pelotonu bez ohledu na to, co se děje kolem vás. Posledních sto kilometrů je proto vždy v balíku obrovská řež a vlastně většinou o nic. Přitom ten boj způsobuje pády. Bez vysílaček by bylo všechno klidnější. Ale pokud zůstanou, napadá mě i cosi jiného: Ať otevřou radiokanály fanouškům.
Krajta v posteli, had v autě, boj s pytláky. Froomovy vzpomínky na Afriku |
Jako ve formuli 1?
Ano. Šlo by o obrovský přínos pro náš sport. Lidi by si naladili rádio a poslouchali, co se říká v pelotonu. To by bylo fantastické.
Váš tým přijde pro rok 2023 o worldtourový status a bude druhodivizní. Nemáte tak zaručené starty na Grand Tour. Ale podle Reného Andrleho je reálné, že získáte volnou kartu pro Giro. Láká vás návrat na něj?
Láká. Ale počkejme na leden a únor, až se bude o volných kartách rozhodovat. Doufám, že bychom ji mohli dostat i na Tour. Pokud to bude Giro nebo Vuelta, naplánujeme podle toho trénink.
Při vašem vítězném Giru v roce 2018 jste zvrátil průběh závodu 80kilometrovým sólem při památné etapě přes průsmyk Finestre. Patří k nejsilnějším vzpomínkám vaší kariéry?
Rozhodně. Kdybych měl vybrat nejlepší den na kole v celé kariéře, asi bych ho nenašel na Tour, ale právě na tomhle Giru. Do té etapy jsem šel naladěný tak, že pojedu všechno, nebo nic. Chtěl jsem zariskovat a vidět, co se stane.
Šlo tehdy o zdrcující útok ve stylu slavného Fausta Coppiho.
Ano, trošku, trošku. A třeba jsem jím i pomohl změnit pohled na současné závodění. Dnes už vidíme i v jednorázových závodech dost kluků útočit daleko před cílem. Ale na Grand Tour moment útoku tak daleko nebývá. Takže ano, nejspíš je to vítězství, na které budu po kariéře vzpomínat ze všech nejvíc.
Masér vašeho týmu Tomáš Rak soudí, že si teď cyklistiku vychutnáváte možná ještě víc, než když jste závodil za Sky. Je to tak?
Samozřejmě, že jsem si ji užíval i dřív, bylo velikou radostí vyhrávat na Tour. Ale v současnosti v ní vážně nacházím spoustu potěšení. Líbí se mi být součástí týmu, jaký právě máme, pomáhat v něm i coby mentor mladších kluků a dávat jim rady, jakou cestou se vydat.
Prozraďte, kdo byl vaším cyklistickým hrdinou?
Měl jsem v mládežnických letech pár vzorů. To však byla jiná (dopingová) éra. Když jsem se dozvěděl pravdu o této době, skoncoval jsem s ideály a snažil se jít vlastní cestou. Šlo o nešťastnou část cyklistické historie. Proto jsem se rozhodl nemít z tohoto období žádné vzory.
V současnosti se naopak vy sám stáváte idolem některých mladých jezdců. Vnímáte to?
Jo, je to docela divný pocit, když se mnou závodí dvacetiletý kluk, jedeme v pelotonu a on mi najednou říká: Chrisi, ty jsi můj idol. Přitom on třeba zrovna útočí a já musím šlapat, co to dá, abych se s ním udržel. Každopádně je příjemné vidět, že můžete někoho ovlivnit.
V PRAZE. Chris Froome (vlevo) a René Andrle na Staroměstském náměstí.
V listopadu jste kvůli exhibičním akcím často putoval po světě – navštívil jste Singapur, Tokio, Miami, Prahu. Čím pro vás cestování je? Jen součástí práce?
Částečně ano, ale také potěšením. Jsem rád, když mohu být ambasadorem cyklistiky i na jiných kontinentech. V Evropě se ohromně rozvinula, ale třeba Afrika má obrovský potenciál. Jen se podívejte na keňské maratonce, jak úžasné vytrvalostní předpoklady mají. Přitom závodní cyklisté tam nejsou prakticky žádní, protože pro ně chybí základní infrastruktura. Je mým snem pomoci v budoucnu Keni nebo jiné africké zemi do špičky.
Když jste zmínil maraton, lákalo by vás v budoucnu zaběhnout si ho po vzoru některých bývalých cyklistů?
Ani ne. Moc teď neběhám. Naběhal jsem se dost, než jsem začal jezdit na kole. Jenže prosadit se v běhu je v Keni obtížné. A absolvovat maraton? To vás pak musí tělo bolet aspoň týden.
Do Česka jste přiletěl poprvé v životě. Jak se vám v Praze líbilo?
Moc jsem netušil, co mám čekat. Ale Praha mě příjemně překvapila. Je nádherným městem. Tolik památek, architektury, skvělá atmosféra, ze které dýchá historie. Musím se sem vrátit i s rodinou a víc ji poznat.
SVAŘÁK A TRDELNÍK. U Karlova mostu.
A opět ochutnat i svařené víno?
Ano. Mám rád Vánoce, jenže v Africe jsem je nikdy nezažil studené. Letos je strávíme s rodinou na jihu Francie, kde je také přece jen tepleji. Možná sem příště přijedu právě před Vánocemi, i když tu máte vážně zimu. Teď už chápu, že to čeští cyklisté mají složité. Trénovat tady v zimních měsících asi moc nejde, proto musí jezdit na jih.
