Zdálo se, že je Melicharová s Perezovou mají na lopatě. Jenže Češky ani ze stavu 1:6, 2:4 nepodlehly zklamání či malomyslnosti. Jako mnohokrát v minulosti se navzájem podpořily, uklidnily, povzbudily.
„Soupeřky na nás nastoupily zostra. Myslím, že tak vysokou úroveň nemohly udržet,“ prohlásila Siniaková. „My jsme v pravý čas průběh otočily. Dostaly jsme se do pohody, dělaly jsme jim stále větší potíže a uhrávaly si body ve výměnách.“
K nevšednímu obratu pomohl i rámus z tribun.
„Diváci nechtěli, aby zápas tak rychle skončil. I díky nim jsme se chytly, povedl se nám brejk a dostaly jsme se nahoru,“ řekla Krejčíková po vítězství 1:6, 7:6, 6:2.
Wimbledonská výprava K+S tak může pokračovat. Ty dvě znovu ukázaly sílu a soudržnost, které je dovedly ke čtyřem grandslamovým trofejím, titulu z Turnaje mistryň i zlatým olympijským medailím.
Jaký mají recept na společné překonání těžkých chvil?
„Ten je tajný!“ tvrdí s úsměvem Siniaková. „Ale samozřejmě platí, že se bojuje, dokud není dohraný poslední míč. A když se jedné nedaří, druhá to vezme víc na sebe. Můžeme se poradit, i když teď už na sebe ani nepotřebujeme mluvit.“
Stačí se dívat. Vnímat. Chápat. Beze slov.
„Víceméně to tak je,“ přikyvuje Krejčíková.
V lednu ovládly Australian Open. V únoru se Krejčíková zranila. Když se před Roland Garros uzdravila, přepadl ji v Paříži covid. Sešly se tedy až po čtyřech měsících v Londýně. Pauza je však nerozhodila. Coby nasazené dvojky zdárně postupují pavoukem.
Čert vem porážku. Bojím se, že už neuvidím babičku a dědu, říká Siniaková |
„Přijedeme na turnaj a chceme ho vyhrát,“ říká Siniaková.
Právě též bezpodmínečná koncentrace na daný cíl charakterizuje nejúspěšnější ryze český deblový pár 21. století.
Je poněkud bláhové vyptávat se šestadvacetiletých profesionálek teď v Londýně na pohár z US Open, který jim jako jediný ve skvostné kolekci nejvzácnějších pokladů schází.
„Nejdřív dohrajeme Wimbledon, ne?“ reaguje Krejčíková pocházející z Ivančic.
„Až přijde US Open, můžeme si o něm promluvit,“ přitakává Siniaková, rodačka z Hradce Králové. „Nepřemýšlím tak, že bych doplňovala nějakou sbírku. Kdybych měla deset Wimbledonů a ani jedno US Open, tak mi to nebude vadit.“
„Jestli ten kariérní Grand Slam někdy uzavřeme, povíme si, jaké to je,“ slibuje Krejčíková.
Triumfovaly spolu už kdysi na juniorských kláních - v roce 2013 na Roland Garros, Wimbledonu i US Open. Dokážou se přizpůsobit různým povrchům i dalším podmínkám, což se potvrdilo rovněž na olympiádě v Tokiu, kde zvládly roli favoritek, náročný program i vražedné vedro.
„Získat zlato pro nás znamenalo splnění snu. Obrovský zážitek,“ vzpomíná Siniaková. „Teď už zase máme jiné akce a cíle. Ale jsem pořád nadšená, že medaili mám a že mi ji už nikdo nevezme.“
Právě na hojně sledovaných olympijských hrách se tenistky mohou blíž představit širší veřejnosti. Též japonské tažení jistě přispělo ke zvýšení popularity K+S v rodné zemi.
 |
Krejčíková si při této zmínce vzpomněla na jednu příhodu.
„Šla jsem v Brně po ulici a najednou mě oslovila nějaká paní: Nejste vy ta tenistka? Podívala jsem se na ni říkám: Jo, jsem...“
„A ona spustila: Tak ať se vám daří. Moc vám fandím. Vždycky držím palce u televize!“
„Takové setkání mě vždycky potěší. Je fajn, že někomu udělám radost svým tenisem.“
Další příležitost k oblažení svých příznivců si české parťačky zatím zdárně připravují na nejslavnějším turnaji ze všech. Semifinále proti Ostapenkové s Kičenokovou hrají v pátek.
