Na sociální sítě pravidelně umisťovala fotografie, jak v ruce drží ceduli s číslem, kolik dní už její maratonská série trvá.
Na konci dubna publikovala místo čísla slovo: „Děkuju!“
Po 104 dnech, v nichž pokaždé uběhla minimálně 42,195 kilometru, si řekla, že má splněno. Na charitativní účely vybrala prostřednictvím související kampaně téměř 200 tisíc dolarů a po ověření všech náležitostí ji čeká i zápis do Guinessovy knihy rekordů.
„Část mého já byla šťastná, že už mám hotovo. Další část ale byla nastavená tak, že by pokračovala,“ usmála se.
Běh jí pomohl
V šestadvaceti letech jí lékaři diagnostikovali Ewingův sarkom, vzácný typ rakoviny kostí.
„Všechno se seběhlo tak rychle,“ povídala nyní šestačtyřicetiletá Huntová-Broersmaová pro magazín Runner’s World. „Vždy si říkáte, že vám se to stát nemůže, jenže najednou je to tady. Myslela jsem si, že to bude v pořádku, že mě čekají operace, chemoterapie a pak se to snad zlepší.“
Marathon 104 and my final Marathon, what a journey. Thank you so much to everyone for your amazing support during this challenge and donating, we hit 50k珞 #icandohardthings #Saturday pic.twitter.com/lGfRqKXVPm
— Jacky Hunt-Broersma (@NCrunnerjacky) April 30, 2022
Jenže to bylo mnohem horší.
Lékaři jí vysvětlili, že se nádor může rychle šířit. Jedinou možností, jak postup zastavit, byla amputace nohy.
„Říkala jsem si: Co se mi to děje? Ani jsem o tom ale neměla čas pořádně přemýšlet, protože to bylo jako na horské dráze. Následovala další vyšetření a za měsíc jsem šla na operaci,“ vzpomínala.
Další krušné chvíle ji čekaly, když se po týdnech po nemocničních lůžkách vrátila do předchozího života. „Chtěla jsem pokračovat tak, jako předtím, a ignorovala jsem, co se mi stalo. Nosila jsem dlouhé kalhoty, aby nebyla vidět protéza, a ani v práci jsem o tom nikomu neřekla. Trvalo mi pár let, než jsem se s tím smířila.“
Pomohl jí k tomu právě běh.
Její manžel běhal ultramaratony. Objížděla s ním závody a všímala si, jak jsou lidé po protnutí cílové pásky šťastní. A tak si řekla: Zkusím to taky.
Za deset tisíc dolarů si pořídila speciální běžeckou protézu a začala se s ní učit. „Když mi ji předávali, řekli jenom: Tady ji máte. Na všechno jsem si musela přijít sama,“ popisovala.
Byl to proto trochu pokus-omyl. „Jednou z nejtěžších věcí bylo, že si můj mozek musel zvyknout, že součástí mého těla je cizí předmět. Přechod z chůze na běh byl snad ten nejpodivnější zážitek, protože váš mozek protéze nedůvěřuje a neustále máte pocit, že upadnete.“
Má i další výzvy
Postupně si ale zvykala. Záhy objížděla závody na pět kilometrů, pak na deset, v roce 2016 dokončila půlmaraton a během covidové izolace uběhla na běžeckém páse 100 mil.
Právě podobné bláznivé výzvy ji začaly přitahovat čím dál víc.
Tak moc, že v polovině ledna letošního roku urazila doma v Arizoně první maraton a během týdnů v takto dlouhých bězích vytrvávala.
Starting Monday I will be running a Marathon a day for 100 days, total of 2620 miles. Current record is 95 days. Yes totally crazy but I don't do small goals. We are always capable of more. More details on my IG pagehttps://t.co/upBJQumppN
— Jacky Hunt-Broersma (@NCrunnerjacky) January 15, 2022
#SaturdayMotivation pic.twitter.com/nN9u3MEDXu
V hlavě měla, že zvládne sto dní, což se do té doby žádné jiné ženě nepodařilo. Jenže ten samý nápad měla o pár dní dřív Britka Kate Jaydenová, a proto Huntová-Broersmaová musela ke stovce přidat ještě čtyři dny, aby světový rekord patřil jí.
Pochopitelně měla krize. „Jeden den jsem si třeba po 25 kilometrech sedla do trávy a jen brečela. Říkala jsem si: Už nemůžu, jsem úplně vyřízená,“ vykládala v rozhovoru pro ESPN. „Postupně jsem si ale zvykala. Nesnáším totiž, když musím něco vzdát.“
O to sladší byl pocit, když se jednoho dne probudila s vědomím, že ji už další běh nečeká. I když sladší…
„Trochu jsem se zděsila. Říkala jsem: Co teď budu vlastně dělat?“ smála se 105. den.
Dlouho bez cíle ale nezůstala. V říjnu se chce vydat na závod Moab 240, ultramaraton čítající přes 386 kilometrů.
