Někdejší dlouholetý házenkářský reprezentant Josef Kučerka v lednu oslavil padesátiny a pár dní nato si při extraligovém klání svých Hranic přetrhl v bráně vazy v koleni. V sezoně si už nezachytá.
Přesto na konec kariéry nemyslí. „Chci se rozloučit před zaplněnou halou. Ale ještě to neplánuju,“ říká.
Chtěl jsem v Hranicích odehrát jednu, maximálně dvě sezony a skončit. A dívejte, teď tu jsem dvanáct let a pořád chytám. Nemůžu si to tady vynachválit.
Vyrostl jste v malé obci Tečovice na Zlínsku, odkud jste vyrazil za obdivuhodnou kariérou. Jak jste se vůbec k házené dostal?
Žít na vesnici dřív znamenalo být každý den venku. S kamarády jsem zkusil hodně sportů, takže přirozeně jsem měl k aktivnímu pohybu vztah. Můj starší bratr hrával házenou za Zlín, tenkrát ještě za Gottwaldov a já se jezdil na jeho tréninky dívat. Vždy jsem stál za plotem a pečlivě pozoroval kluky na hřišti. Jednou si mě všiml trenér, tak po bratrovi vzkázal, ať si vezmu boty a přijdu na příští trénink. To jsem samozřejmě udělal a dopadlo to tak, jak to dopadlo.
V bráně jste ale nezačínal.
Většina brankářů, nejen v házené, začínala v poli. Já v tomto směru nebyl výjimkou, byť je pravda, že mě to z nějakého důvodu do brány přirozeně táhlo. Ale my měli brankáře a já nechtěl v týmu vytvářet zbytečnou konkurenci. Byl jsem rád, že jsem mohl hrát. V jednom zápase se nám ale nedařilo, v poločase jsme prohrávali velkým rozdílem. Trenér se mě o přestávce zeptal, jestli si nechci vyzkoušet chytat. Tak jsem tam vlezl a zůstal tam do teď.
Ve Zlíně jste chytal až do roku 1998. Při tomto jedenáctisezonním angažmá jste začal sbírat reprezentační starty. Na které úspěchy za národní tým vzpomínáte?
Toho je spousta! Popravdě ani nevím, kolik zápasů jsem za Česko odchytal. Ale určitě nejraději vzpomínám na mistrovství Evropy z roku 1996. Hrálo se ve Španělsku a tenkrát bylo nesmírně náročné se vůbec na finálový turnaj dostat, kvalifikovalo se totiž jen dvanáct mančaftů. Kam jste se podíval, tam byl favorit. Skupiny byly neuvěřitelně našlapané, a přesto se nám podařilo uhrát krásné šesté místo.
Což je dosud nepřekonané maximum v historii samostatné České republiky. Dokázal byste vyzdvihnout největší zápas tohoto turnaje z pohledu českého nároďáku?
Zápas proti Francii, to ani nemusím přemýšlet. Přijeli jako aktuální mistři světa a my jsme je porazili. Nádherné vzpomínky.
Reprezentační atmosféru jste naostro zažil už o rok dřív – na světovém šampionátu na Islandu.
To bylo obzvlášť speciální. Vrchol pro každého sportovce je reprezentovat svoji zemi, zejména na takové akci jako mistrovství světa. Já měl navíc to štěstí, že v té době oblékala reprezentační dres skutečně skvělá parta. Váže se k tomu ještě jedna osobní kuriozita. V té době se tyto šampionáty hrávaly až v květnu, já na stejné palubovce hrál o několik měsíců dříve Pohár vítězů pohárů za Zlín. Mezi klukama jsem působil jako matador, ukazoval jsem jim, kde jsou šatny a kde sprchy. A přitom to byl můj první velký turnaj.
Byla už tenkrát házená na Islandu tak populární, jak je dnes?
Může to být překvapivé, ale ano. Fanoušci i hráči na Islandu byli a jsou skutečně houževnatí. Dnes Islanďany považuji za házenkářskou velmoc.
Po těchto dvou úspěších na reprezentační úrovni jste zamířil na Korsiku. Jak si Ajaccio angažovalo gólmana ze Zlína?
Já to přikládám náhodě. Za Ajaccio jsem začal hrát právě po mistrovství Evropy ve Španělsku. Měli to blízko, tak tam jeli hledat nové hráče. Dnes se tomu asi říká skauting, nicméně už tehdy to bylo běžnou praxí. Líbily se jim moje výkony, tak za mnou přišli a nabídli mi smlouvu. To skutečně nemusíte přemýšlet dvakrát.
Jak se vám Korsika zamlouvala?
To byla fantazie. Teplo, víno a nádherná příroda. I po mém dalším přestupu do Saint-Raphaël, na pevninskou část Francie to bylo stejné. Navíc jsem to měl i blízko do Monaka, kam jsem se často jezdil dívat na fotbal.
Máte k fotbalu blízko?
V té době v Monaku hrál Jan Koller a Jaroslav Plašil. To byla zlatá léta českého sportu. I v hokeji se nám dařilo. Já osobně mám vztah ke všem sportům, a co se osobního života týče, moc rád na tyhle časy vzpomínám.
A co házenkářský život?
Házená ve Francii patří mezi světovou špičku a já jsem nesmírně vděčný za to, že jsem mohl v této lize působit. Každý týden se měřit s nejlepšími hráči mě nesmírně posunulo. Některé sezony jsou úspěšné, jiné ne. Ale to je sport a já osobně si na nic nemůžu stěžovat.
Zkuste popsat rozdíly mezi hraním za Ajaccio a Saint-Raphaël.
Ajaccio byl takový venkovský klub. Když jsme postoupili do nejvyšší ligy, byl to obrovský úspěch. Nemyslím to zle, ale co se zázemí a realizačního týmu týče, bylo Ajaccio oproti ostatním francouzským celkům pozadu. Zato tam vládla až rodinná atmosféra. Když jsem přišel do Saint-Raphaële, tak to bylo nesrovnatelné. Zázemí a podmínky na úplně jiné úrovni, pochopitelně i herní projev.
Přesto se vám za jedenáct let nepodařilo získat francouzský titul, ani si zahrát nově vzniklou Ligu mistrů. Nelákala vás německá bundesliga?
Jako sportovec vždy přemýšlíte o nejvyšších metách, ale upřímně řečeno, mě jiná soutěž nelákala. Ve Francii mi vůbec nic nechybělo. Úroveň házené byla skvělá, stejně tak i fanoušci. A koneckonců úspěchů jsem dosáhl jinde.
Třeba ve Hranicích, například vítězství českého poháru nebo stříbro z ligy. Chtěl jste tehdy skončit?
To jsem si původně myslel. Já v Hranicích chvilku hostoval ještě před štací ve Francii. Udělal jsem si tam pár přátel a přislíbil jsem, že se vrátím dohrát kariéru, jakmile skončím v zemi galského kohouta. Chtěl jsem v Hranicích odehrát jednu, maximálně dvě sezony a skončit. A dívejte, teď tu jsem dvanáct let a pořád chytám. Nemůžu si to tady vynachválit.
Zdraví většinu času drželo.
Zaplať pánbůh za to. S přibývajícím věkem to sice bolí víc, ale chytat není tak fyzicky náročné jako hrát v poli. Takže dokud budu zdravý a schopný chytat, nevidím důvod končit.
To teď ale nejste. Ani zranění kolena vás nedonutilo myslet na konec?
Přece nebudu končit v polovině kariéry! Zvažoval jsem všechno, ale chci se rozloučit důstojně a oslavit s fanoušky svou kariéru. Rozlučku v prázdné hale bych nesnesl. Takže věřím, že se do nové sezony uzdravím a ještě chvíli vydržím. Jak dlouho, to nedokážu říct.
Nad návratem do mateřského Zlína jste neuvažoval?
Trošku jsem doufal, že se mi podaří zakončit kariéru tam. Pravda je ale taková, že Zlín teď nehraje extraligu, zatímco já mám extraligové ambice pořád.
A pak? Trenéřina?
Jako hlavní trenér určitě ne, to je spousta nervů. Ale kdybych skončil a Hranice chtěly pomoc s trénováním brankářů, tomu bych se asi nebránil.
Jak se proměnila házená za čtyřiatřicet let, co ji hrajete?
Je tvrdší, agresivnější. Více se běhá, ale taky chybuje. Určitě se herní styl proměnil napříč světem i Evropou. Zároveň ji začalo hrát více lidí, což je jenom dobře.
Čím to je?
Zájmem médií. Když jsem byl mladší, byl zázrak vidět házenou v televizi nebo o ní číst. Dnes ji můžeme sledovat každý týden. Jak dostala více prostoru v médiích, tak se dostala do povědomí více lidem. A asi se jim zalíbila.
