Už jste to všechno vstřebala?
Už jo. Tour de Ski jsem nevyhrála, takže není zas až tak těžké to vstřebat.
Hrála fotbal, teď ji koučuje manžel. O novém českém esu mezi běžeckou elitou |
Ale váš největší úspěch to zatím je.
To asi jo. Dalo by se to tak říct.
Musí to pro vás být fajn pocit, že jste třetí Češkou po Kateřině Neumannové a Evě Vrabcové-Nývltové, která doběhla v Tour de Ski mezi top 10.
Holky ale byly ještě na trochu jiné úrovni. Ale je to dobrý, protože není jednoduché se na takovou pozici propracovat. Už jsem ani nedoufala, že se to povede, takže jsem moc ráda.
Určitý zápis do historie to je, ne?
Určitě by bylo dobrý zařadit se po bok Kačky nebo Evy, ale do toho mi ještě pár kroků chybí. Pořád je o co se snažit a o co bojovat, zatím je ten zápis hodně slabou tužkou.
Kateřina Razýmová (uprostřed) běží stíhací závod na deset kilometrů na Tour de Ski.
Tušila jste v průběhu závěrečné etapy, že jedete o šesté místo v etapě a desáté celkově?
Vůbec jsem to netušila. Od té doby, co jsem vjela na sjezdovku, koukala jsem se spíš jen na paty soupeřkám, které jely přede mnou, a snažila se nekoukat moc dopředu. Vůbec jsem nevěděla, jak jedu. Před startem jsem chtěla být do desítky celkově, ale před poslední etapou mi to přišlo docela nereálné, takže jsem se k tomu neupínala. Předváděla jsem průměrné výsledky kolem 15. místa, tím pádem jsem si říkala, že je asi správně, když budu kolem 15. místa i celkově. O to větší překvapení to bylo.
Před poslední etapou jste na 17. místě měla ztrátu 42 vteřin na vysněnou desátou příčku, takže jste předvedla solidní výtah vzhůru.
Určitě to bylo super, protože holky, které byly kolem mě, umí do sjezdovky jezdit hodně rychle. Proto jsem nepředpokládala, že bych to mohla sjet. Velké překvapení.
Pomohla vám na sjezdovce i vaše minulost, kdy jste se věnovala běhu do vrchu?
Možná jo, kdo ví. Ale tohle je tak specifická věc, že se na to nedá vůbec trénovat. Nic podobného se ve Světovém poháru nejezdí, vždycky do toho jdete s pocitem, že nevíte, co čekat.
Razýmová vyjela na sjezdovku Alpe Cermis šestá a v Tour de Ski skončila desátá |
Na letošním Tour de Ski úplně chyběly Norky. Kazí to nějak váš dojem ze závodu a výsledku?
Za pár let si na to určitě nikdo nevzpomene, proto si nemyslím, že by to nějak kazilo výsledek. Že se rozhodly necestovat, je jejich rozhodnutí. Nemyslím si, že by to bylo nějak nebezpečné. A můžeme se jenom domnívat, jak by na tom byly. Nejde říct, že by nás osm Norek předjelo, tak to není.
Je asi hodně zvláštní, že zatímco norští biatlonisté, alpští lyžaři nebo i skokani na lyžích objíždějí se závody Evropu, běžci na lyžích se uzavřeli doma, ne?
Je to takové zvláštní, ale nedokážeme s tím nic dělat. Myslím si nicméně, že to mělo ještě nějaký jiný důvod, který se třeba časem dozvíme, proč to tak udělali.
Vaše výkony každopádně bavily i diváky u televizních obrazovek, kteří po delší době měli zase na Tour de Ski komu fandit. To musí být taky fajn zjištění, ne?
Doufám, že je to bavilo. Celkově bez těch Norů to bylo zajímavější. Nebylo to tak, že by byl v holkách od začátku někdo v jasném vedení, vyhrávaly různé závodnice. Muselo to bavit jak nás, tak i veřejnost, protože byl závod pořád otevřený.
Co nějaká oslava? Už proběhla?
Na to v průběhu sezony není úplně čas. Měli jsme takovou malou naoko oslavičku s týmem. Chvilku jsme poseděli, popovídali jsme si. Tím, že jsme z Val di Fiemme odjížděli až druhý den ráno, měli jsme čas se všichni vidět.
Je to už druhým rokem, co se objevujete mezi elitní desítkou ve Světovém poháru. Jak velkou zásluhu na tom má manžel?
Asi zásadní. Jednak jsem díky němu začala pořádně lyžovat, a taky je to můj trenér. Má promyšlený plán a ví, co dělá. Jsem v podstatě jen článek, co plní ten jeho nápad (usměje se).
Ale s velkým talentem.
To nevím, ale s velkým úsilím.
Jak vlastně to vaše seznámení vypadalo? Jste se seznámili a on vám řekl: Budeš lyžařka?
Nene (smích). Už když jsem byla mladší, tak jsme do atletické přípravy zařazovali lyžařské tréninky. U nás doma má lyžování velkou tradici, ale se závodním lyžováním jsem začala koketovat až po příchodu do Plzně na vysokou školu. Atletického trenéra jsem měla v Domažlicích a věděla jsem, že nebude možné dojíždět, takže jsem plynule přešla k lyžování. Měla jsem tu mezi lyžaři kamarády, takže jsem se k nim přidala na trénink, zúčastnila jsem se závodů... Nabalovalo se to.
A tam jste se potkala s rodinou Razýmů.
Jejich rodina vede Sport Club, ve kterém jsem začala lyžovat, tam jsme se seznámili.
Přitom jako malá jste hrála fotbal. Co že teď nehrajete třeba za Slavii?
Nevím no... Hrávala jsem na vesnici, protože táta se strejdou trénovali kategorii minižáků. Mě odmala bavily různé sporty, byla jsem aktivnější dítě, bavilo mě cokoliv zkoušet, tak jsem chodila s nimi. Za kluky je ale možné hrát jen do nějakých 13 let. Bylo jasné, že si budu muset hledat jiný sport. Holčičí fotbal mě nějak nebavil.
S pořádným lyžařským tréninkem jste začala ve 20. Věřila jste, že se i tak můžete dostat mezi nejlepší?
Nad tím jsem takhle asi nikdy nepřemýšlela. Dávala jsem si postupné cíle – vyhrát mistrovství republiky, vyhrát v Kontinentálním poháru, získat aspoň jeden bod ve Světovém poháru. Když se mi to podařilo splnit, dávala jsem si jiný. Bavil mě na tom ten pocit, že jsem se poměrně rychle zlepšovala. Když jde člověk od nuly, je to zlepšení docela rapidní. Nepřemýšlela jsem ale nad tím, že bych mohla jet na olympiádu, byť je to sen každého sportovce. Postupně to ale přicházelo.
U toho jste ale zvládla vystudovat ekonomickou vysokou školu. Takže plán B jste taky měla.
Vysokou jsem začala studovat ještě předtím, než jsem začala naplno lyžovat, takže to bylo snazší. Neměla jsem tak nabitý program jako teď. Jezdila jsem jen na závody v Čechách, maximálně občas o víkendu po Evropě, ale rozhodně jsem netrávila měsíc ve Skandinávii. Většinu studia jsem měla možnost do školy chodit, byla to pro mě priorita.
Kateřina Razýmová v cíli stíhačky v Novém Městě na Moravě
Chtěla jste s lyžováním někdy i skončit? Nebo šla vaše výkonnost tak rychle nahoru, že jste o tom nikdy nepřemýšlela?
Skončit chci většinou po každém nepovedeném závodě (smích). Ale reálné myšlenky na konec jsem neměla, zlepšování přicházelo opravdu hodně rychle, což člověka baví, dokud nepřijde stagnace.
Před rokem a čtvrt přišel zlom, první výsledky v top 10. Tehdy jste říkala, že si mezi nejlepšími přijdete jak na návštěvě. Už jste si zvykla?
Určitě je to jiné. Když se tam člověk jednou dostane, ví, že tam může být a chce tam být. Loni to pro mě bylo opravdu naprosto nečekané. Chtěla jsem být do 30 a v životě by mě nenapadlo, že se budu celou sezonu pohybovat kolem desítky. Teď už je to můj cíl.
Předpokládám, že i v hlavě jste musela přepnout.
Dřív to určitě bylo tak, že když jsem dojela do třicítky, byla jsem šťastná. Teď už jsem byla za patnácté místo docela nešťastná, takže ty cíle a nároky se posouvají.
Jaký cíl si dáváte teď?
Teď přichází svěťák v Novém Městě, pak mistrovství světa. Takže další vytyčený cíl je postavit se aspoň jednou na stupně vítězů na Světovém poháru.
