Nebylo to v plánu, ale vyšlo to perfektně.
Michael Woods zažil v úterý na Vueltě triumfální návrat po hrozném pádu na Paříž-Nice, kde si před sedmi měsíci zlomil nohu. Následná pandemie koronaviru ale celou cyklistickou sezonu zmrazila, takže Kanaďan zase o tolik závodů nepřišel.
Když se v srpnu cyklistika znovu rozjela, i on už se vracel do pelotonu. Po měsíci byl zpátky ve formě, když vyhrál etapu na Tirrenu a chvíli dokonce průběžně vedl celý závod.
„I mě překvapilo, jak rychle jsem se vrátil do své bývalé formy. Očividně ještě v 34 letech neregeneruju zas tak špatně,“ usmíval se.
Michael Woods se raduje z výhry ve třetí etapě Tirreno-Adriatico.
Na Vueltu vypadal skvěle nachystaný, měl být jedním z lídrů týmu.
Jenže pak přišel pád v první etapě, který všechny jeho naděje na dobré celkové umístění zhatil. Woods se ale nevzdal, to nemá v povaze.
Už v šesté etapě byl etapovému triumfu blízko, klepal na vítěznou bránu, ale ještě se mu neotevřela, na Formigal přijel druhý za Ionem Izagirrem.
Úterní sedmá už ale byla jeho.
Napínavý souboj uprchlíků. Raduje se Woods, na Vueltě dál vede Carapaz |
Do úniku se dostal jen proto, že v něm byli i Alejandro Valverde s Georgem Bennettem – týmoví kolegové Enrica Mase a Primože Rogliče. I on tak chtěl být případně k ruce Hughu Carthymu.
I proto příliš nestřídal, šetřil energii a když pak cyklisté podruhé stoupali na Puerto de Orduňa, tři kilometry od vrcholu zaútočil.
Z 35 mužů v úniku zbylo vepředu pouhých pět. S ním ještě Valverde, Guillaume Martin, Nans Peters a Omar Fraile. Ani tehdy se Woods na čele skupiny příliš neotáčel, na což si po etapě stěžoval druhý Omar Fraile.
„Hugh ale byl v pelotonu a v té mé skupině jel i Valverde, který v průběžném pořadí ztrácel na desátém místě jen tři minuty. Nechtěl jsem, aby získal další čas, proto jsem nespolupracoval. To snad každý pochopí,“ říká.
Woods za to znovu vzal přibližně 1200 metrů před cílem a na tenhle útok už nikdo nereagoval.
„Měl jsem i trochu štěstí, že jsem dost dobré nohy na to, abych se mohl prát o vítězství,“ líčil.
Slušný počin na kluka, který se cyklistikou vůbec neměl živit.
Chtěl hrát za Toronto
Když si na Twitteru zadáte jeho jméno, vyběhnou vám desetitisíce účtů.
„Moje jméno je totiž stejně časté jako třeba John Smith,“ směje se 34letý Kanaďan „Mám ještě prostředí jméno – Russell – a tak jsem si vymyslel zkomoleninu Rusty, abych byl trochu unikátní. Od té doby jsem Rusty Woods.“
Tenhle Rusty Woods se od profesionálních cyklistů odlišuje v mnoha věcech.
Jako každé malé kanadské dítě, i on vyrostl s touhou stát se hráčem NHL – chtěl být levým křídlem Toronta Maple Leafs.
„Já hokej opravdu odmala miloval. Bavilo mě se na něj dívat a pak ho i hrát. Ta soutěživost ve mně byla až do nějakých šestnácti, sedmnácti, kdy jsem hrál pořád dost vysoko. Ale pak jsem pochopil, že nikdy nebudu tak dobrý, abych byl profesionálem,“ popisoval.
Největší problém vidí v malém vzrůstu a nedostatku potřebného talentu.
„Nebyl jsem ani tak talentovaný a chybělo mi sebevědomí, že se v tom sportu můžu prosadit. Problémem bylo i to, že jsem se narodil v říjnu a v každém ročníku jsem tak hrál se staršími a většími kluky. Často jsem na to doplácel a chodil domů úplně zbitý,“ líčil.
Proto se rozhodl pro…
…ne, pro cyklistiku ještě ne. Pro běhání.
Na střední škole už byl juniorským panamerickým šampionem na patnáctistovce, v devatenácti patřil na této trati mezi 50 nejlepších běžců světa. I díky tomu si zajistil stipendium na Michiganské univerzitě, běhal za kanadskou reprezentaci a věřil, že jednou může startovat na olympiádě.
Špatný trénink a nezdravá strava ale dopomohla k únavové zlomenině levé nohy. „V tu chvíli se tak nějak všechno rozpadlo. Bylo mi dvacet a kariéra se začala potápět. V tom věku si myslíte, že všechno víte nejlíp, ale nevíte nic,“ sype si po letech popel na hlavu.
Kradl kolo tátovi
Na univerzitě nakonec dostudoval bakaláře v angličtině, ale práci najít nemohl.
Vzal tak za vděk špatně placeným obchodem s obuví, do kterého dojížděl na kole, které si tajně půjčoval od otce. Tedy půjčoval. Spíš si ho bez dovolení každé ráno bral. „A on z toho neměl radost. Vždycky se rozčiloval, že zase nemá v garáži kolo,“ usmíval se.
Netrvalo dlouho a kamarádi ho přesvědčili, aby zkusil nějaký cyklistický závod.
Bylo to OBC Grand Prix v Ottawě, kde hned při premiéře dojel čtvrtý.
„Nebyli tam žádní fanoušci, cyklistika v Kanadě nikoho nezajímá, nikdo na ni nechodí. Já byl navíc tak špatný takticky, ale o tolik výkonnostně silnější než všichni ostatní, že jsem byl schopný napravit každou chybu z cyklistické příručky a stále dojet v nejlepší pětce. Útočil jsem na úplně nesmyslných místech – třeba na rovinách, kde se za mě všichni samozřejmě zavěsili. Pak jsem jel tempo na čele třikrát déle než ostatní,“ popisoval.
I díky tomuto výsledku nakonec závodů zkusil daleko víc.
Rychle se dostal do kanadské reprezentace, poté do kontinentálního týmu Garneau-Québec. „Začínal jsem s motorem světového běžce, ale také s cyklistickými dovednostmi světového běžce,“ směje se. „Způsoboval jsem nehody a v pelotonu bylo se mnou spoustu napětí. Když jsem ale mohl ujet, dařilo se mi.“
 |
Cyklistiku přitom do té doby kdovíjak nesledoval. V létě se podíval na Tour, ale další závody ho míjely.
I proto možná na začátku nechápal cyklistické zákonitosti.
„Pro běžce je to jednoduché – postaví se na start a běží do cíle, jak nejrychleji to jde. Proto jsem si při sledování Tour pořád říkal: Proč nezaútočí teď? A proč odpadá ve sjezdu? Některé věci mi nedocházely,“ smál se.
Po třech letech dostal nabídku od Jonathana Vaughterse a tak od roku 2016 zakotvil v Cannondaleu.
A debut měl fantastický. Hned na Tour Down Under dojel dvakrát třetí v nejtěžších etapách a pátý celkově, druhý pak dojel na klasice Milán-Turín. O rok později už zvládl být devátý na Lutychu, vyzkoušel si Giro a okouzlil nakonec sedmým místem na Vueltě.
Od té doby vyhrál Milán-Turín, druhý dojel na Lutychu a třeba třetí na mistrovství světa. V úterý ve Španělsku přidal druhý etapový zářez na španělské Grand Tour.
Jestli ještě letos přijde další?
„Nechte mě vydechnout. Nejdřív si užiju tohle vítězství, a pak se podívám, co nás na Vueltě ještě čeká,“ vzkázal reportérům.
