Ale stejně jste tak trochu v Česku.
Jakmile zdoláte serpentiny na Cínovec, stačí jen párkrát přeřadit – a mezi sněhem pocukrovanými špičkami smrků už se vine skoro kilometr a půl dlouhé ledové koryto, aktuálně hostící mistrovství světa bobistů a skeletonistů.
Čínská výprava bydlící ve vísce Neuhermsdorf telefonuje jen za pomoci českých operátorů, vždyť je to od hranic pouhý kilometr.
Z Prahy pak hodina a půl jízdy.
„Všichni si myslí, že jsme tady doma, ale ono to tak není,“ líčí pilot čtyřbobu Dominik Dvořák, který s parťáky do šampionátu nastoupí v sobotu a neděli. „Poslední dva roky, co jezdíme lepší výsledky, nás sem Němci nechtějí pouštět. Smíme sem už tak jako všechny ostatní týmy jen v oficiálních trénincích.“
Dobrá metafora Evropy. Budky celníků jsou dávno opuštěné, hotel autora textu má v jídelně panorama Hradčan a zhruba každý třetí člen obsluhy nosí u jmenovky českou vlaječku na znamení toho, že vás obslouží v mateřštině.
Mnohé bariéry padly, ale ne všechny. Vnitřní hranice stojí dál.
Proč si pěstovat nebezpečnou konkurenci? Varianta, že se Altenberg promění v detašované české pracoviště, reálná není. „Dráha je k nám nejblíž, ale když nás nepustí sem, musíme jinam. Do Německa, do Rakouska,“ říká Dvořák. „Martina Sáblíková je několikanásobná olympijská vítězka a mistryně světa a taky nemá v Česku vlastní dráhu, natož boby a skeleton. Takové výsledky jako ona nemáme. Zatím.“
Nejtěžší dráha v Evropě
Pohlednou a zároveň výsledkově velmi nadějnou tváří sketelonu je Anna Fernstädtová, po polovině MS šestá. Bývalá reprezentantka Německa je závodně doma v Königssee, na tamní dráze jezdí nejčastěji. Altenberg, to je jiná.
Atmosférou – i náročností trati.
„Je to fakt blízko, Čechy jsem tu viděla i při trénincích,“ říká Fernstädtová a Dvořák zase zavzpomíná, jak kdysi bouřlivě fandící krajany musel gestem tlumit, aby se s kolegy vůbec slyšeli. Lidé se tu baví, závodníci tak trochu méně.
Skeletonistka Anna Fernstädtová
„Pro mě jde o nejtěžší dráhu Evropy,“ kývne Dvořák. „Je hrozně pestrá! Zatáčky jdou rychle za sebou. Jedna dlouhá, pak zase krátká, víc nebo míň zatočená, uzavřená i otevřená, do toho úsek do kopce, třistašedesátka.“
Tuto lahůdku zvanou v němčině Kreisel jeho kolegyně ze skeletonu uznale hodnotí: „Tam má člověk respekt, síla přetížení je opravdu velká. Hodně se tam padá, tak jako na jiných místech tady. Velmi technická trať.“
Rovněž dlouhá, což Fernstädtové sedí. „Mám čas tu dojet svoje starty,“ usměje se; právě pomalé začátky jsou už poslední věcí, která ji odděluje od absolutní elity.
A „pomalá“ je ostatně celá dráha.
„Bob nedosahuje takové rychlosti jako tam, kde jsou dlouhé zatáčky. I tak ale jedeme kolem 120 kilometrů za hodinu. Letí to docela dost,“ usměje se Dvořák, který si zde opravdu zapilotuje: „Fyzicky je to dřina. Když dojedu do cíle, pět minut to vydýchávám.“
Na sobotní závody se od Němců, národa milujícího prakticky jakoukoli sportovní sešlost, čeká hojná účast. To dění v korytě je nejisté, záleží i na náladě Krušných hor. Může zase hustě sněžit, hrozí mrznoucí déšť. „Ideální není ani jedno. Může to být totálně zamotané,“ říká Dvořák o vlivu počasí.
Jako by trať v Altenbergu nebyla náročná sama o sobě...
„Jelikož jsem se tady naučil jezdit, osobně ji za nejtěžší na světě nepovažuju. Ale zároveň chápu, proč si to ostatní myslí,“ říká německý skeletonista Axel Jungk.
I Češi, pro které je Altenberg tak blízko – a občas tak daleko.
