„Rád bych ti nějak vyšel vstříc,“ říkal zavalitý muž, který v Šanghaji reprezentoval basketbalovou federaci FIBA. „Ale podívej se na mě. Já jsem tu ředitel akreditací - a co mám na krku?“ ukázal na vlastní dočasné povolení...
ONLINESrbsko vs. Česko (od 14:00), zápas o 5. místo |
Naposledy jsme na sebe kývli tento čtvrtek, více než dva týdny od prvního setkání. Vypadal lépe: buď došel po všech potížích k buddhistickému klidu, nebo se už prostě vnitřně radoval, že mu už končí jeho šichta na šampionátu.
Jen pár dalších duelů zbývá. Češi si v sobotu v Pekingu od 14.00 zahrají o páté místo proti Srbsku, v neděli tu rozdají medaile - a Čína si zatleská, že má za sebou další sportovní megaakci, mistrovství světa basketbalistů. Jaké bylo? Hodně dlouhé. Hodně výsledkově překvapivé.
A také hodně čínské.
Nevíte, kudy do haly?
Do Pekingu už za dva a půl roku zavítá zimní olympiáda, město se stane prvním na planetě, které zvládne letní i zimní hry. Čína je podle reklam na letištích hrdá už teď.
Jenže svátky s logem pěti kruhů jsou jiné, svébytné. Olympijská bublina je odděluje od okolního světa, fungují v ní vnitřní zákony určující i to, jakou kartou lze platit a jaké jídlo si lze koupit (v návaznosti na sponzory). Sportovci i novináři od rána do noci žijí v olympijských autobusech a olympijských areálech.
Ale basketbalový šampionát?
Nebyla to akce pro osm měst, spíš pro osm arén. Čína je příliš velká s příliš roztříštěnými zájmy, aby ji házení na koš sjednotilo do všeobjímajícího nadšení. Organizace často haprovala. Stačilo popojít o pár bloků - a ukázala se realita.
Velké basketbalové loučení. Češi vyzvou Srby, padlé favority na zlato |
V Šanghaji sice ve vestibulu zastávky metra u haly od úvodních hracích dnů přibyly basketbalové plakáty, ale to bylo tak zhruba vše.
V Šen-čenu se logicky daleko víc řeší dění v sousedícím Hongkongu. V nejbližší podzemce u arény pro jistotu zrovna opravovali východ vedoucí k Bay Sports Center, přicházející z tohoto směru se šikovali v improvizovaném koridoru o šířce zhruba jednoho metru. Směrovky? Dobrovolníci? Ale no tak...
V Pekingu to působilo o dost lépe, než jste přišli do akreditačního centra, kde se zaměstnanci FIBA dívali na televizi. Bez jakékoli ironie, díky za všechny ty ochotné Číňany!
Možná byli k ruce i proto, že oranžový míč je v jejich zemi doma. Nadšence potící se v pozdním čínském létě při streetballu šlo zahlédnout pod palmami v Šen-čenu i z okna vlaku projíždějícího Nankingem, dalším z pořadatelským měst. Což pomáhá vysvětlit, proč se slušně zaplněná obří šanghajská aréna tolik bavila soubojem poražených čtvrtfinalistů (!) Česka s Polskem.
„Úžasné. Trochu jsme se obávali, že budeme hrát jen před kamerami, ale překvapili nás,“ oceňoval Jaromír Bohačík. „Je vidět, že basket je pro Čínu sport číslo jedna,“ dodával Vojtěch Hruban. Tím spíš ale místním chyběly jejich jedničky.
Když jsou Češi nad USA
Pokud něco zrovna v tropickém Šen-čenu na probíhající šampionát upozorňovalo, pak pánové a dámy (ve zhruba stejném počtu) znepříjemňující si život tím, že si na tričko či košili v místním příšerném vedru ještě přihodili dres Milwaukee Bucks s číslem 34.
Tleskali, hučeli i pištěli nadšením, když titán Janis Adetokunbo jako 211 centimetrů vysoký antický hrdina pádil vstříc českému koši… A míjel, fauloval a vztekal se.
Nejužitečnější muž posledního ročníku NBA skončil se svým Řeckem v osmifinálové skupině. Ve čtvrtfinále vypadli Srbové i Američané, již basketbalovým příznivcům z Číny „ublížili“ mnohem víc ještě před startem turnaje; tím, že se jejich globální ikony omlouvaly a omlouvaly.
A co teprve průšvih volající si o basketbalovou kádrovou prověrku - domácí reprezentace nezvládla ani základní skupinu!
A ještě něco turnaj nabídl: ač budou lyžařská střediska pekingských zimních her od města vzdálena desítky kilometrů, pořád lze díky síti rychlovlaků mluvit o relativně kompaktní olympiádě. Cestovní deníky basketbalistů a přítomných novinářů byly mnohem pestřejší.
Šampionát se rozprostřel od delty Žluté řeky po Peking, od ve vnitrozemí ukrytého Wu-chanu po pobřežní megalopoli Šanghaj.
Autor textu tak má za sebou dva vnitrostátní lety a páteční přesun vlakem, strojově svištícím skrz zelený čínský venkov přes pásma apokalyptického smogu až do metropole. Dále nespočet přestupů v šanghajském, šen-čenském i pekingském metru, hodiny na sedadlech taxíků.
Bylo to velmi pozoruhodné a velmi dlouhé mistrovství.
„Cítím se, že bych si dal měsíc dovolené,“ říkal Tomáš Satoranský. „Ale myslím, že na tohle nezapomenu do konce života. Podařila se nám basketbalová pohádka.“
Putování je téměř u konce. „Asie by na chvíli stačilo,“ říká kouč Ronen Ginzburg, jenže čas pádí vpřed jako čínský rychlovlak, a tak čtyři roky dost možná utečou jako nic. Propříště to bude chtít ještě větší trpělivost: šampionát 2023 hostí Japonsko, Indonésie a Filipíny.
