Coppi a Bartali, Bartali a Coppi. Dva muži obrovského charismatu, generálové, které fanaticky zbožňují jejich vojáci, ať už pomocníci v týmu nebo fanoušci. Díky své třeskuté rivalitě jsou svázáni pupeční šňůrou.
„Bez Fausta (Coppiho) bych toho vyhrál určitě víc, ale lidé by mě milovali míň,“ usoudí po letech Gino Bartali.
Na silnicích jako by předváděli tanec lásky i nenávisti, přivádějící Itálii do extáze. Rozdělují fanoušky více než Sparta a Slavie, ale zároveň jsou nesmírně silným magnetem, přitahujícím je k dění na silnicích velkých závodů.
Jeden hovorný, druhý tichý. Železný muž Bartali a proti němu Coppi, zavilý bojovník s kostmi z křišťálu, které si za kariéru třináctkrát zlomí, tento dlouhoruký chlapík s antickým nosem, jemuž reportéři přezdívají Heron.
Ten starší, Bartali, bude věrný manželce až do smrti, ten mladší, Coppi, se stane v očích mnoha Italů cizoložníkem. Reportér Rino Negri o nich napíše: „Jejich jednota spočívala v jejich odlišnosti. A jejich odlišnost byla tak dokonalá, jako by byla vytesána předním umělcem.“
Girogio Rocca, novinář listu La Repubblica, charakterizuje Piemonťana Coppiho jako muže plachého a skromného, postrádajícího však eleganci a občas až příliš chladného a pomstychtivého. „Bartali je naopak nebojácný, drsný Toskánec, ale zároveň také dobrý člověk.“
Jinak vnímají život, bolest i čest.
Coppi svoji kariéru vědecky organizuje, je ateistický a apolitický, pro mnohé symbol moderní Itálie a její ekonomické rekonstrukce. Bartali je konzervativcem sportovně i duchovně, neoficiální sportovní emisar Vatikánu. Papež Pius XII. ve svých kázáních velebí jeho život. Pro křesťanské demokraty je volebním trumfem. S jeho podporou získávají ve volbách většinu.
Ve věku 33 let je Bartali dvojnásobným vítězem Tour a trojnásobným šampionem Gira, ale zároveň je i mužem zmoženým útrapami z války, během které působil v odboji a pomáhal převádět i skrývat židovské uprchlíky. Příliš často si pomyslí: Připadám si jako závodní auto se studeným motorem, mnohem obtížněji se rozhýbávám.
Coppiho novátorské (patrně dopingové) metody odmítá. Zato naslouchá radě, ať si tělo před závody nabudí šálky kávy – a cigaretami! Vypije dvacet espress denně, cigarety se stávají jeho věrným společníkem. Zároveň experimentuje v přípravě a trénuje i v noci, zatímco manželka mu za volantem auta osvětluje silnici.
Bartali e Coppi sono stati forse i più importanti ciclisti italiani di sempre, nonché figure di assoluto primo piano nel panorama sportivo mondiale degli anni 1940 e 1950. https://t.co/CSjsFWm53t
Coppi v zimě 1948-1949 omezuje lukrativní, ale zároveň vyčerpávající šestidenní závody na dráze, aby jeho tělo bylo na silnici odpočatější. Na jaře 1949 kráčí v dresu stáje Bianchi od vítězství k vítězství. Bartali naopak mění tým. Bratři Santamariové začali v Miláně vyrábět kola značky Bartali, opouští tedy tým Legnano a závodí za stáj nové značky Bartali-Gardiol.
Jenže nevítězí.
Změní to Giro?
Poprvé se při něm udělují bonifikační sekundy nejen za umístění v cíli etap, ale i za prémiové spurty, což mnozí kritizují. Růžový dres obléká od deváté etapy Adolfo Leoni, univerzál ze stáje Legnano. Coppi a Bartali čekají na svůj čas. Jedenáctá etapa je v ročníku 1949 jedinou dolomitskou. „Až v té zkříží své meče,“ píše reportér Dino Buzzati.
První tasí Bartali. Na Rolle, úvodním ze čtyř průsmyků, všem uniká. Coppi, Leoni, Cottur i další přední jezdci jej dostihují. Při sjezdu z Rolly má Bartali pomalý defekt a posílá svého belgického gregaria Jomauxe k týmovému autu, ať to mechanikům sdělí.
„Gino má defekt,“ zařve Jomaux na mechaniky tak hlasitě, že to i Coppi uslyší. Uniká Bartalimu, čekajícímu na doprovodný vůz. Ten se navíc v kritických chvílích zapomene najíst.
Coppi stoupá sám na Pordoi, aniž by se ohlédl. Na vrcholu tu má na podobně osamoceného Bartaliho pět minut. V průsmyku Gardena dostihne Bartaliho hlad, trpí, je dojet pronásledovateli. Coppi vítězí o sedm minut, celkově najednou ztrácí jen 28 sekund na Leoniho, zatímco Bartali zaostává o deset minut.
Fausto Coppi , Gino Bartali 1949 Giro d’Italia http://t.co/c20w2qNRR2
Definitivní rozuzlení má přinést sedmnáctá, královská etapa v Alpách. Její profil vymyslel osobně ředitel závodu Torriani. A bude to etapa nezapomenutelná etapa, jedna z nejpamátnějších v dějinách Gira.
Na kalendáři je 9. června 1949.
Na 254 kilometrech je čeká pět alpských průsmyků, zčásti i ve Francii: Maddalena, Vars, Izoard, Montgenevro a Sestriere. Ďábelská porce práce. K tomu mokro, zima, mizerný den. Profil i počasí pro extrémistu Gina, věří Bartaliovci. Jejich idol před startem předpovídá: „Coppi ujede na prvním průsmyku. Na čtvrtém ho dojedu a předjedu.“
Jeho věštba se naplní jen z poloviny. Coppi na rozbahněné Maddaleně skutečně odjíždí. Snad i proto, že zpozoroval, že Bartali má problémy s lankem brzdy.
V půli cesty do průsmyku má pro změnu Coppi trable s řetězem, volá si na pomoc mechanika: „Promaž ho.“ Snaží se provést to za jízdy, což však hrbolatá cesta znemožňuje. Coppi raději sesedá. Vzápětí se kolem něj přeženou Bartali a Volpi.
Skočí na kolo, dostihuje je a opět je nechává za sebou.
„Jen ať si jede. tak jsem to očekával. Včas ho dostihnu,“ pomyslí si Bartali. Do cíle přece stále zbývá 192 kilometrů a čtyři další průsmyky.
Coppi tlačí na pedály, přidává, Bartali ho stíhá. Reportér Buzzati jejich souboj popisuje jako homérskou bitvu: „Na strašných silnicích Izoardu zůstává Bartali sám a na sebe rozzlobený, celý pokrytý bahnem, koutky úst povislé od utrpení duše a těla, zatímco Coppi už projel před dlouhou dobou a nyní se šplhá do dalších extrémních skal tak, aby tento výkon nebyl nikdy zapomenut, jako by byl Achillem, který chladnokrevně zabíjí Hektora.“
Bartalimu dochází dech. Snad proto, že tolik kouří. Snad že si na rozdíl od Coppiho tolik nehlídá, co jí a pije. Nebo proto, že už opravdu příliš zestárl. Že nemá ve sjezdech odvahu jako kdysi.
Toto je galapředstavení jediného herce, Fausta Coppiho.
Na Izoardu, 104 kilometrů před cílem, vede Coppi o sedm minut
Na Montgenevre, kde je stále dělí od cílové mety 70 kilometrů, na něj Bartali ztrácí 7:55 minuty.
Giro 1949 - Coppi on his 192 km solo break.... https://t.co/eCKRS2k7fc
Rozhlasový reportér Mario Ferreti se dostává do extáze, když komentuje: „Un uomo solo e al comando, la sua maglia e bianco-celeste. Il suo nome e Fausto Coppi.“ Jediný člověk je ve vedení, jeho dres je bílomodrý. Jeho jméno je Fausto Coppi.
Hrdina dne překonává s osmiminutovým náskokem i Sestriere a při následném sjezdu do Pinerola ho ještě navyšuje.
A už je tu městečko Pinerolo, cíl této horské odyssey. Coppi triumfuje. Uplyne 11:52 minuty, než sem dorazí i Bartali. A uplyne třiadvacet minut, než dorazí i do té doby růžový Leoni.
Nikdy předtím nebyl žádný cyklista na Giru tak skvělý jako Coppi tohoto dne.
Unavený ze svého sóla sice v následující časovce ztratí dvě minuty, ovšem to už jsou jen drobné.
Potřetí v kariéře Fausto Coppi vyhrává Giro. Rozdílem třídy. O 23 minut před Bartalim! Dino Buzzati píše: „Musíme si přiznat, že velká rivalita je už jen vzpomínkou, protože Bartali, šampion nezpochybnitelné hodnoty, nedokáže dál s Coppim držet krok.“
Potrvá dlouhých 69 let, než bude toto památné sólo na scéně Gira napodobeno.
Je 25. května 2018.
Předposlední horská etapa Gira. Drsné prašné cesty průsmyku Finestre. Tady letka týmu Sky rozjíždí závratné tempo Chrisi Froomovi, v té době až čtvrtému muži celkové klasifikace, ztrácejícímu 3:22 minuty na růžového krajana Simona Yatese z týmu Mitchelton-Scott.
A pak už je to jen a jen Froomova parketa. Osmdesát kilometrů před cílem se odpoutá ode všech a vydává se do bitvy sám. Zničí Yatese, už tak dost vyčerpaného ze svých útoků v předchozích etapách. Ujede obhájci titulu Dumoulinovi, ujede Francouzi Pinotovi, ujede každému.
ZROD VELKÉHO SÓLA. Chris Froome právě odtrhl v průsmyku Finestre své soupeře a míří za vítězstvím v 19. etapě Gira 2018. V pozadí se jej marně snaží dojet Tom Dumoulin a Thibaut Pinot.
Překonává v čele závodu vrchol Finestre, potom i Sestriere, drápe se do cíle na stoupání Jafferau v Bardonecchii, získává maglia rosa - a je dojatý jak snad nikdy předtím.
Jeho sólová akce trvá na rozdíl od Coppiho „pouze“ 80 a ne 192 kilometrů. A v cíli má náskok „jen“ tři minuty na skupinku pronásledovatelů.
Ovšem to vše předvádí Froome ve zcela proměněných kulisách vysoce profesializované cyklistiky, v éře bohatých superstájí, jejichž rozpočty často vysoce převyšují 10 milionů eur, v období hry na sebemenší detaily, kdy se ze závodů často stávají precizní šachové partie, v nichž se bojuje o každou sekundu.
EUFORIE. Froome to dokázal. Dotáhl své sólo až do cíle v Bardonecchii, oblékl se do růžové.
Také proto se okamžitě vynořují vzpomínky na Coppiho památnou jízdu přes pět průsmyků.
Fausto Coppi 1949.
A Chris Froome 2018.
Pokud nic jiného, přinejmenším nezměrnou odvahu pustit se do takové bláznivé akce, mají tato dvě sóla společnou.
(V článku jsou použity citace z knihy Příběhy Corsa rosa / autor Tomáš Macek)
