Zvlášť poslední položka pro vás bývala vždy kritická. Když jste na ni teď najížděla, vzpomněl jsem si na lednovou Anterselvu, jak jste se třemi nulami jela o vítězství, ale potom při závěrečné stojce minula tři terče.
Já si v tu chvíli taky vzpomněla právě na tu Ansterslevu, ale i na tři Östersundy před tímhletím a spoustu dalších závodů, kdy jsem dávala nuly a pak na konci přišla trojka nebo čtyřka.
Takže tentokrát jste si po poslední položce zhluboka oddychla?
To tedy jo.
Je to velké povzbuzení, když jste předtím tak dlouho a marně usilovala o čtyři nuly ve vytrvalostním závodě a nyní se konečně povedly?
Doufám, že je. Neříkám, že je příště dám znovu, ale rozhodně mě hodně potěšilo, že je jsem schopná dát, že mě tam hlava pustila.
Eva Puskarčíková na startu vytrvalostního závodu v Östersundu.
Rozjela jste závod hodně pomalu, na mezičasu na metě 1,5 kilometru jste už ztrácela více než půl minuty. To byl určitý plán, nebo se na trati něco stalo?
Ne, to úplně plán nebyl. Já prostě mívám na začátku problémy, i ve sprintu mám pomalé první kolo, a co potom v tomhle dlouhém závodě. Úplně ho neumím jezdit a navíc jsem ze začátku trochu promrzla a byla jsem taková zatuhlá. Čekala jsem, že v prvním kole nakoupím ztrátu, což se zase potvrdilo.
Soutěž o cenyTipujte nejlepší biatlonové střelce  Kdo v české reprezentaci nejlépe střílí? Hrajte o biatlonové oblečení a části z olympijské kolekce. Tipujte ZDE |
Ale na druhou stranu mohl pomalejší a klidnější rozjezd pomoci i k následné čisté střelbě, ne?
Je to možné. Snažila jsem jet na takové úrovni, abych to byla schopná trefit. Třeba bych mohla jet i rychleji, jenže pak by to zase vypadalo hůř na střelnici. Tohle byl takový schůdný kompromis.
Bezprostředně po závodě jste potom vykládala, že jste jela a střílela jak v hibernaci, jako automat. Opravdu jste si tak připadala?
Opravdu. Přišlo mi, že jsem během závodu ani na nic nemyslela. I když mi hlásili průběžně dobrá umístění, nijak mě to nezneklidňovalo. Možná mi v tom mrazu zamrzly mozkové buňky, takže nad tím moc nepřemýšlely. Každopádně to byl docela dobrý stav, mohl by se mi udát častěji.
Po čtvrté nule to chvíli vypadalo, že můžete jet i o stupně vítězů, protože tou dobou ještě nikdo netušil, co předvedou závodnice s vysokými startovními čísly. Volali na vás trenéři a servismani, že jedete o pódium?
Jo, křičeli, že jsem druhá, třetí. Jenže já cítila, že podmínky jsou ideální, a věděla jsem, že za mnou je ve startovní listině ještě spousta dobrých lidí, vždyť já jela už s dvanáctkou. Bylo mi jasné, že v takových podmínkách může ještě spousta holek ty čtyři nuly dát taky. Ale žádné zklamání, když jsem trochu klesala pořadím, tam nebylo, vůbec ne. Jsem hlavně ráda za ty čtyři nuly. Běžecky to zatím asi bylo mé maximum, dlouhý závod mi tolik nesedí.
Však i trenér Vítek očekává, že váš běh ještě půjde nahoru. Může být důvodem pomalejších časů i dlouhá letní pauza, kdy jste kvůli zranění ramene nemohla trénovat?
Nevím, jestli to bylo tím. Já se běžecky necítila dobře celý podzim. Jestli proto, že mi chyběl trénink z období, kdy jsem měla zdravotní problémy, nedokážu říct. Ani na kontrolních závodech při posledním soustředění to nebylo dobré. Po těch jsem měla chuť odjet spíš na IBU Cup než na svěťák, abych se v klidu rozjezdila. Ale tenhle výsledek by mi měl psychicky pomoct. Jak jsem měla před tímhle svěťákem opravdu špatné pocity, tak už jsem byla mile překvapená z mé nedělní štafety.
První úsek se vám v ní povedl, celkově však bylo třinácté místo zklamáním. Je tedy středeční výsledek povzbuzením i pro celý tým?
Myslím, že jo. Jsem ráda, že jsme se s Verčou Vítkovou obě vešly do patnáctky. To jsou hodně slušné výsledky i příslib do dalších závodů, že by se nám zase mohlo zadařit. Po štafetě jsme naopak byli všichni takoví zklamaní.
Takže se teď už těšíte na páteční sprint?
Jo, sprinty se těším vždycky, ty mám ráda.
Je to krátký závod...
Krátký, zábavný, odsýpá to. Není to tak dlouhé jako teď.
Od pondělního večera jste i olympijskou medailistkou, z her v Soči by k vám po diskvalifikaci Rusek měla dodatečně doputovat bronzová medaile. V televizním rozhovoru jste však řekla, že s takovým zpožděním už je to teď skoro jedno.
Jo, samozřejmě, my víme, že budeme zapsané jako olympijské medailistky, ale pro nás to neevokuje vůbec žádné emoce, nám už je to teď na jednu stranu putna. Nikdo nám už nevrátí ty čtyři roky, kdy jsme se z té medaile mohly radovat. Když nám teď někdo řekne, že máme olympijskou medaili ze Soči, tak pomalu ani nevěřím, že jsem to opravdu já, protože jsem si to prostě neprožila.
Co říkáte na to, že Ruska Romanovová prohlásila: Než abych svoji medaili odevzdala, radši ji zahodím?
To snad radši ani nebudu komentovat. Ale my jsme říkaly, ať ji klidně hodí do koše, vždyť my nemáme dostat ty jejich stříbrné, ale ty bronzové, co původně dostaly Norky. Takže ať nám Tiril (Eckhoffová) pošle tu svoji a pak si to s Romanovovu sama vyřídí, kde je ta její. (rozesměje se)
