Tak jak se těšíte na návrat na nezpevněné a zaprášené cesty?
Vypadá to, že se prášit úplně nebude, protože hlásí silný déšť. V takovém případě vůbec nevím, co od těch šotolinových cest čekat. Ale těším se, bude to něco nového, jiný závod, než jsem zatím absolvoval, budu sbírat zkušenosti.
To pro vás jako bývalého bikera bude o to příjemnější, když bude na silnici bláto, ne?
To netuším. Už takhle to v kopci na tom prachu hodně podkluzuje a v blátě to bude ještě horší. Možná nějakou výhodu mít budu, ale určitě na to nespoléhám. Nikdy jsem se na silnici s ničím podobným nesetkal.
Kolegové z týmu si z vás nedělají legraci, že se vracíte domů?
To sice ne, ale všichni kolem chodí a říkají mi, že můžu jet dobrý závod, že je to jako dělané pro mě.
To vám musí přidat na motivaci.
Určitě, tým mi věří.
VÍTĚZNÝ FINIŠ. Suverénní Zdeněk Štybar vyhrál závod Strade Bianche.
Možná i proto odkud pocházíte. Čechům se tady nebývale daří. Zdeněk Štybar před dvěma lety vyhrál, pátí už byli Roman Kreuziger i Petr Vakoč...
Tak snad mi to sedne podobně jako jim. Neměl jsem teď sice úplně ideální trénink, byl jsem o víkendu a během týdne trochu nachlazený a stále ještě jsem, ale do závodu nastupuju a nechám v něm všechno. Jen si žádné cíle nedávám.
Takže se i kvůli nachlazení cítíte o něco hůř než třeba na posledním etapovém závodu Ruta del Sol?
Určitě, pořád to není stoprocentní. Ale nechci se na to vymlouvat, udělám všechno proto, abych co nejvíc pomohl Vincenzu Nibalimu. Měl bych mu být k ruce na úplném konci a na to potřebuju mít dobré nohy, abych tam vydržel.
Vraťme se ještě k závodu v Andalusii. Hned při svém druhém startu jste se dostal do elitní desítky (dojel devátý). Nepřipadá vám to trochu jako sen?
Vůbec jsem nečekal, že by ten posun mohl být takhle rychlý. Zatím se mi všechno daří, což musím zaklepat, že jsem se s tím přechodem z horských kol srovnal docela rychle. Všichni v týmu jsou za to rádi. A pro mě je to důležité i z pohledu smlouvy, kterou jsem měl a pořád mám na jeden rok.
Už máte od týmu náznaky o jejím prodloužení?
Ano, zrovna dneska jsem měl schůzku s agentem, který to řeší. Nějaké náznaky jsou, zájem je.
Jak by ne. Vždyť kromě skvělých výkonů v kopcích jste zaujal i patnáctým místem v časovce.
Přitom jsem na časovkářském kole seděl podruhé v životě, hrozně jsem se té časovky bál, ale překvapil jsem sám sebe. Nemám žádný speciál, žádný posed. Nastavili mi posed na časovkářské kolo jako na normálním silničním kole. A já prostě sednul a jel nadoraz. (zasměje se) Už teď mám domluveno, že kvůli posedu půjdu do větrného tunelu na speciální měření, věřím, že to bude super a že mi to pomůže.
V kopcích jste se pak držel s Contadorem, Valverdem nebo Landou a porážel Nieveho, Urana nebo Barguila.
S klukama, na které jsem se díval v televizi, jsem teď mohl v kopci jet v jedné skupině a dokonce s nimi držet tempo. To mi ukázalo, že na to opravdu mám. A když jsem pak za sebou v etapě nechal Urana a další velká jména, byl jsem hrozně spokojený.
Z Andalusie jste podobně jako z Austrálie zamířil domů. Pomáhají vám návraty do Česka i psychicky? Že nejste tak dlouho pryč?
Jasně, vždycky se rád vracím domů do Česka. Většinou jsem pryč tak tři týdny, někdy je to spojené i s nějakým soustředěním, protože u nás se moc trénovat nedá, žádné dlouhé kopce nemáme. Takže i třeba teď po Strade odlétám na Mallorku a z té pak hned na závody do Katalánska.
Vy se ještě stále obáváte délky jednotlivých etap nebo závodů. Strade-Bianche měří jen 175 kilometrů, bude to vaše výhoda?
Jsem rád, že to nemá nějakých 220 kilometrů a že se pojede nějaké čtyři a půl hodiny, takhle mi to vyhovuje. Máte pravdu, z délky mám ještě respekt. Stále je to na mě brzo závodit takhle dlouhé etapy, tělo si na ně musí ještě zvyknout.
