Tím „Peťou“ myslí Petra Kopfsteina. Druhého Čecha v šampionátu, kam se probije jen 14 pilotů světa, což z tuzemska dělá leteckou velmoc. Oba mají za sebou zvláštní rok.
Kopfstein se učil, i tak chtěl být výš než jen na 14. místě. Šonka si přál útočit na první trojku, místo toho je po sezoně plných diskvalifikací až devátý.
Petře, jste tedy ješita?
Petr Kopfstein: Spíš je to profesionalitou, o kterou se snažím. Martin investoval čas a peníze do vývoje, má náskok a já bych si nedovolil po něm chtít vše odtajnit. Nejde o ješitnost, přijde mi to normální. Jinak je náš vztah kamarádský. Jako mě v letecké akrobacii hnal dopředu, tak i v Air Race patří k lidem, na které koukám a od kterých se chci učit.
Martin Šonka: Jsme kámoši, kteří jsou roky z akrobacie zvyklí být soupeři. Ctíme soukromí druhého. A je nám jasné, že nemůžeme po sobě chtít vyzradit detaily.
Vzali byste si něco od sebe?
MŠ: Jsme si hodně podobní. Ale když vidím na závodech Petra, jeho nadšení, soustředění, jak si jde za svým cílem, tak je to i pro mě vzpruha. Ač jsem v seriálu déle, tak mě posouvá dál. Je pro mě motivací.
PK: Není to o konkrétní vlastnosti. V Air Race je člověk při závodech tak koncentrovaný, že nevíte, co dělá pilot vedle vás v garáži. Nemáte prostor spolu mluvit. Ale Martin je matadorem, se kterým bych se chtěl v příštích sezonách měřit. Posouvá mě a je pro mě dobře, že mám vedle sebe krajana, kterého mohu dohánět a žene mě vpřed.
Martin Šonka v závodě Red Bull Air Race v Budapešti.
Řekli jste, že jste soupeři. Je reálné, aby v Air Race byl jednou ryze český tým s dvěma piloty?
MŠ: Zatím je strategie nastavená tak, že co jeden tým, tak jeden pilot. I když v F1 jsou dva piloti ve stáji, tak jede každý sám za sebe. U nás je ta individualita hodně dána technologií. Ve formuli jsou potřeba desítky lidí, protože když auto dojede do boxů, vrhne se na něj 10 mechaniků. A mají na opravu jen chvíli. Zatímco na letadle po přistání – když dobře funguje – není moc co měnit. Motor je zapečetěný, na něj nesáhnete, takže potřeba je jeden dva mechanici. Ale tím, že používáme simulátory, analyzujeme data, přibyl do týmu taktik. Měl by tam být i fyzioterapeut, sportovní psycholog. Ale nejsme na tom finančně tak dobře, aby s námi cestovali.
PK: I my bychom potřebovali tým rozšířit. A tušíme, že se Air Race hodně vydá po technologické cestě. Tady se teprve rozkoukáváme. Na druhou stranu se nechci v přípravě zahltit daty, strategií. Chci dát na cit pilota. Být v letadle co nejčastěji, ne se utopit v datech.
Češi v Air RaceŠonka a Kopfstein Mezi 14 piloty, kteří se účastní Air Race – série, kde letadla kličkují mezi pylony, má vedle Česka dvojí zastoupení i USA a Francie. A dva Češi zůstanou i příští rok. O něm Martin Šonka tvrdí: „Doufám, že chyb způsobených vším možným, ať už psychickým rozpoložením, nastavením letadla, se příští sezonu vyvaruji. A bude to od začátku dobré.“ Příští týden oba odlétají do USA, kde budou ladit svá letadla. „Příští rok chci tlačit hodně na výsledek a rychlost. A i když letos chyběly výsledky, tak jsem se ani jednou nevyděsil. Nedostal se do situace, kdy bych se bál. To je pozitivní,“ říká Petr Kopfstein. |
Jakým směrem půjde Air Race dál? Zvýší se počet závodů?
PK: Přál bych si to. Obětoval jsem tomu všechno, opustil fungující firmu. A tak věřím, že v blízké budoucnosti bude dvanáct závodů (nyní jich je osm). Že je to směr, jak z Air Race udělat plnohodnotný sport. Že pak i časy závodů budou pravidelnější, aby si na ně lidi zvykli.
Říkám si, že právě menší počet závodů, nepravidelné televizní časy brzdí rozvoj popularity Air Race u širší veřejnosti.
MŠ: Tím, že máme osm závodů, jsou mezi nimi relativně dlouhé pauzy. Je jich potřeba víc, aby fanoušek „nevychladl“. V nejbližších letech směřujeme k tomu, aby jich bylo dvanáct, patnáct. Samozřejmě se pořád pereme s tím, že jsou sporty jako fotbal, hokej, které naše závody posouvají do méně zajímavých hodin. To je věc, na které musíme zapracovat, aby náš sport byl pro televizi zajímavější. A je taky na nás s Petrem, abychom dělali výsledky. Abychom vyráběli popularitu. Aby z nás měli lidé radost, a ne zkaženou náladu.
Akrobatické létání je v Česku jistý fenomén. Dostáváte zprávy od lidí, kteří závody sledují?
MŠ: Chodí jich dost. Mladí kluci se ptají, co mají udělat, aby byli piloty, stíhači v armádě. A píšou lidé z celého světa, z Jižní Ameriky, Afriky. Asi máme šanci být pro někoho vzorem. Ukázali jsme, že i Češi mohou létat v Air Race. Navíc sport je úžasná věc, způsob, jak vychovávat mladé lidi. Mně osobně dal do života strašně moc. Naučil mě, že bez práce nejsou koláče. A že když člověk něco chce, musí si za tím jít. A že ať dělám sport profesionálně, nebo si jen v sobotu vyběhnu na vesnici na plácek, tak mě to vychovává, utváří, posouvá.
PK: I mě se ptají, jak se stát Air Race pilotem. Odpovídám, že to už je jen třešnička na dortu. Ale že jsem tomu věřil, byť se mi to zdálo nedostižné. Ten boj jsem nevzdal. Takže říkám: I když se něco zdá na první pohled nereálné, vše je možné. A věřím, že se nová generace v těch našich příbězích najde. Já sám tento sport miluji. Přinesl mi do mé životní cesty strašně moc pozitivních zážitků, pozitivních lidí.
Přesto – Air Race letos postihla i jedna tragédie. Počátkem září zahynul při havárii vrtulníku Rakušan Hannes Arch, legenda vašeho sportu. Jak moc vás jeho smrt zasáhla?
PK: Byl jsem z toho hodně špatný. Jak Air Race dnes vypadá, je dílo Hannese. Jak rychle postupuje po technologické stránce, to roztočil on. On na posouvání tlačil nejvíc. Ale především to byl fajn člověk. Nikdy si na nic nestěžoval, rozdával dobrou náladu a třeba mně pomáhal dobrým slovem. Byl to jeden z pilotů, kteří se se mnou bavili od prvního závodu, zatímco jiní mě ještě půl roku neregistrovali. Dával mi rady, tipy. Bral jsem ho za kamaráda. To, co se stalo, asi způsobila lidská chyba. Byla to zřejmě složitá situace na řešení, že ani zkušenosti z Air Race nepomohly.
Martine, jak jste reagoval vy?
MŠ: Smutkem. Byla to rána osobní, protože člověk ztratí kamaráda. A byla to i obrovská rána pro ten sport, protože on ho utvářel. Byl aktivní v komunikaci se šéfy, prosazoval u nich pohledy pilotů, co je potřeba zlepšovat. Jenže tragédie se stávají i zkušeným letcům.
Petr Kopfstein.
Připomenu, že 48letý Arch zahynul při nočním pádu vrtulníku v oblasti Grossglockneru. Teď tu otázku možná nezformuluji úplně korektně, ale váš sport je označován za nebezpečný. Nepropadne po takové tragédii člověk fatalismu, že vlastně nebezpečí číhá všude kolem?
PK: Neznám detaily vyšetřování, ale při vší úctě k Hannesovi si myslím, že tomuhle šlo zabránit. Mám pocit, že to bylo zbytečné. Že šlo o situaci, která šla přehodnotit. Bylo to ve tmě, asi nestandardní podmínky. Nespojoval bych to se sportem, ale člověk si znovu uvědomí, že je smrtelný. Já si to uvědomuji, ale nenechávám se tím v letadle rozptylovat, svazovat. Spíš si tím přináším do života racionalitu, pragmatičnost. Zároveň si uvědomíte, že čas, který máte na světě, je jen jeden. A že to, že jste s rodinou, v letadle, cestujete, je přesně to, co si od života přeji.
MŠ: Souhlasím, že je těžké tu nehodu rozebírat, když neznáme detaily. Ale sebereflexe je důležitá, zvlášť když člověk získá až přílišnou sebedůvěru. Při závodech si každý z nás riziko uvědomuje, každý k tomu přistupuje superzodpovědně. A ačkoli je Air Race považován za nebezpečný sport, já tvrdím, že díky přípravě a zabezpečení není. Ale je strašně důležité, když se pak pilot vrátí do normálního života, nepodcenit „obyčejné“ situace. U Hannese sice šlo o let vrtulníkem, ale to je pro nás stejné jako dojet do obchodu pro rohlíky. A Hannes zřejmě přecenil své schopnosti, podcenil situaci. A průšvih se pak stane velmi rychle, aniž byste seděli ve speciálu a letěli 400 kilometrů za hodinu.
