„Spojili jsme to s narozeninami taťky. Když k tomu připočtu gratulace od sousedů v Rožnově a blahopřání prostřednictvím telefonátů nebo esemesek, tak to byla krásná oslava,“ hlásila šestadvacetiletá šampionka.
Jak se vám cestovalo z Prahy autem? Nebylo to v úterním vedru únavnější než vaše dva závody na světovém šampionátu?
To ne... V autě si přece jen můžete pustit rozumnou klimatizaci, což na závodišti nejde. V Berlíně navíc bylo neskutečné vedro, takže jsem si tam permanentně připadala jako v sauně.
Zlato jste vybojovali s Janem Kufem v neděli, ale vy jste v sobotu absolvovala individuální závod a skončila v něm dvanáctá, což je vaše nejlepší umístění z mistrovství světa. To se vám pak ještě chtělo závodit?
Chtělo, protože štafetové závody mám ráda a vzhledem k té dvouleté odmlce jsem měla do závodění velkou chuť. Cítila jsem se jako dostihový kůň, kterého dlouho drželi ve stáji a najednou ho vypustili na dráhu. Na závod štafet jsem se těšila, měla i dost energie a dopadlo to úplně nejlíp - taky díky Honzovi, který to zvládl skvěle. Popravdě řečeno, v takový návrat jsem nedoufala.
Promiňte, ale závod smíšených dvojic je neolympijská disciplína. Jakou váhu má mezi moderními pětibojaři?
Myslím, že smíšeným dvojicím se začíná přikládat větší a větší význam. Za rok v Rio de Janeiru tahle disciplína ještě v programu her nebude, ale v Mezinárodním olympijském výboru existuje snaha začlenit ji do olympiády v Tokiu 2020. Teď v Berlíně se o tom mluvilo znovu - smíšená štafeta má svoje kouzlo, je to podobné jako smíšené štafety v biatlonu, které už závodily v Soči.
Odpovídalo tomu i startovní pole nyní v Berlíně?
Na startu bylo dvacet smíšených dvojic a drtivá většina týmů do nich nasadila to nejlepší, co má. Takže uspět v takové konkurenci je pro nás hodně cenné, nikdo to nebere jako míň hodnotný závod, i když uspět v jednotlivcích je samozřejmě cennější.
Je tedy zbytečná otázka, jestli si víc vážíte titulu ve smíšených dvojicích, anebo dvanáctého místa v individuálním závodě?
Není. Vážím si obou umístění, protože mně se individuální závod na mistrovství světa ještě nikdy takhle nevydařil. Navíc je důležité, v jaké době mistrovství světa je. Teď to bylo v předolympijském roce, kdy se stupňuje konkurence vzhledem k tomu, že už začala kvalifikace pro hry v Riu. Kdyby to bylo rok po olympijských hrách, kdy řada závodnic odpočívá, nejspíš by mě dvanácté místo těšilo míň.
Zmínila jste olympijskou kvalifikaci...
Medailisté z Berlína mají účast v Riu jistou, přičemž do kvalifikace promluví také kontinentální šampionáty. Body z nich, mistrovství světa a z finále Světového poháru jsou stěžejní a já jich teď získala do žebříčku poměrně dost, další ale musím přidávat.
Třeba na srpnovém mistrovství Evropy v Anglii?
Třeba, navíc tam bude možnost přímé kvalifikace ještě větší než teď v Berlíně - do Ria postoupí prvních osm závodníků.
Na mistrovství světa jste teď byla osmou nejlepší Evropankou - teoreticky tedy máte splněno?
Teorie by to byla pěkná, ale na ni se bohužel nehraje. V Anglii bude třeba zabojovat - taky proto, že do Ria můžu postoupit i ze světového žebříčku. Ale být v osmičce by bylo samozřejmě lepší
Když se ohlédnete za uplynulými téměř dvěma roky, kdy jste byla hned třikrát zraněná - jak se na to období díváte s odstupem?
Teď už je veseleji, protože když je zdraví a můžete trénovat, tak je i z čeho brát. Ale k něčemu to bylo dobré.
K čemu?
Měla jsem čas i na jiné věci, třeba na studium. Na FTVS studuju fyzioterapii, takže bylo víc prostoru na různé praxe. Byla u toho i legrace - pacienti očekávali snaživou studentku, která s nimi bude cvičit, ale o berlích připajdala zraněná vrcholová sportovkyně...
