Giuseppe Farina právě vyhrál a britský král Jiří VI. už čekal, až mu na krk pověsí vavřínový věnec, symbol vítězů.
Dnes je to přesně 70 let, co se Farina stal vítězem prvního oficiálního závodu formule 1. A byť teď šampionát řeší, jestli se v létě znovu rozjede, tak šarmantní Ital s titulem doktora politických věd byl prvním ze seznamu 108 vítězů, které F1 v dosavadních 1018 kláních poznala. Jen pro doplnění – zatím se jich zúčastnilo 764 jezdců!
„Od května 1950 napsala F1 spoustu poutavých příběhů, které nabídly bezbřehou radost i smutek a tragédie. Poznali jsme velké šampiony a inspirující piloty, ale jen jeden byl skutečně první. Mám obrovskou úctu k historii a předchůdcům, které můžeme po právu nazývat rytíři našeho sportu. Smekám před nimi,“ řekl nedávno šestinásobný mistr světa Lewis Hamilton – mimochodem vítěz prozatím toho posledního závodu z loňského prosince v Abú Zabí.
Je třeba říct, že tehdy v roce 1950 se F1 nezrodila z nuly. Závodilo se už dobrých 60 let, první klání s ikonickým označením Grand Prix se pro změnu konalo v roce 1906 ve francouzském Le Mans a třeba seriál se statusem mistrovství světa se jezdil už v letech 1925 až 1927. Tehdy se však šampionem nestávali jezdci, ale jednotlivé automobilové značky.
Ve 30. letech měla F1 předchůdce v podobě mistrovství Evropy, ale onen klasický šampionát, o kterém je teď řeč, byl vytvořen až po druhé světové válce. Klíčové bylo, když v roce 1947 Mezinárodní automobilová federace FIA zformulovala technické předpisy (odtud název formule), které „spojily“ dva směry.
Jednak lehké vozy poháněné přeplňovanými motory o objemu do 1,5 litru, kterých už před válkou vzniklo poměrně dost v Itálii a Anglii, a jednak auta s nepřeplňovanými motory s objemem do 4,5 litru. Ty se týkaly především sportovních vozů populárních ve Francii (byly sice pomalejší, ale zase měly menší spotřebu paliva, a tudíž nepotřebovaly tolik zastávek).
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
O dva roky později (1949) pak na kongresu FIA navrhl Ital Antonio Brivio Sforza, jinak někdejší olympijský bobista, vypsání mistrovství světa jezdců formule 1.
Minimální délka závodu byla následně stanovena na 300 kilometrů a kvůli „světovosti“ byl do seriálu zahrnut i slavný podnik 500 mil Indianapolis, byť tam se závodilo podle jiných regulí a i později se ho jezdci z F1 neúčastnili.
Zpět ale k velkému motoristickému zrození, k 13. květnu 1950.
Na startu tehdy stálo 23 odvážných mužů, poprvé na jakékoliv automobilové závody dorazila britská královská rodina a favority bylo trio „Fa“. Právě jezdce se stejnými počátečními písmeny příjmení totiž najala stáj Alfa Romeo, která se kvůli novému šampionátu F1 po roční pauze vrátila k závodění.
Nasadila tehdy neporazitelnou Alfettu 158, která vyjma Indianapolis vyhrála všech šest evropských závodů a i v Silverstone bylo od prvních tréninků jasné, že triumfuje právě jeden z tria Farina, Fangio, Fagioli.
Bylo to zvláštní seskupení – Fagiolimu bylo 52 let (vůbec nejstarším jezdcem v historii F1 byl 55letý Louis Chiron), Farinovi necelých 44 roků a Fangiovi ještě o pět méně.
Říká se, že nejlepší je zlatá střední cesta, a tak i tady se za lídra považoval Farina, ctnostný italský aristokrat. Pocházel z rodiny, která měla k automobilům blízko; jeho otec Giovanni vedl karosářskou firmu, mladší bratr Giovan Batista zase později stál za vzhledem modelů Ferrari.
To Giuseppe „Nino“ Farina se sice už od mládí účastnil menších závodů, ale v prvé řadě studoval, hrál fotbal, jezdil na koních a snil o kariéře u armády. Ve 30. letech ale přece jen u něj převládly automobilové závody, při kterých vlivné šéfy i příznivce poutal riskantním stylem, který prý až příliš často připomínal hazardérství.
Koneckonců, ne nadarmo jedna ze zatáček někdejšího Masarykova okruhu po něm nese jméno – v roce 1949 tu havaroval a dva diváci to odnesli životem.
Nicméně teď v Silverstone to byl jeho den. Vyhrál kvalifikaci, o den později zajel v závodě i nejrychlejší kolo a o necelé tři vteřiny před druhým Fagiolim také celou Velkou cenu, což byl první krok k tomu, aby se nakonec stal i premiérovým mistrem světa F1.
Následující sezony už ale začali vládnout jiní – především Argentinec Fangio a Ital Ascari. Farina sice dojížděl na stupních vítězů, ale rovněž častokrát boural a později musel brát morfium, aby utlumil bolest nedoléčených zranění.
Kariéru ukončil v roce 1956. O deset let později se vydal z Turína do Remeše, aby se jako divák zúčastnil Velké ceny Francie a také si střihl roli ve filmu Grand Prix, ovšem nedaleko Chambéry dostal jeho vůz smyk a on po nárazu do telegrafního stožáru zahynul.
